Kobří efekt

“Kdysi dávno prý v indickém Dillí žilo velké množství kober. Britská koloniální správa ve snaze zredukovat jejich počet se rozhodla za každou zabitou kobru vyplácet odměnu, avšak podnikaví Indové začali kobry chovat a za jejich zabití si nechávali platit. Když to vláda zjistila, program ukončila a chovatelé kober vypustili bezcenné hady na svobodu. Výsledkem této politiky tak byl výrazný nárůst kobří populace ve městě.”

Tento příběh dal vzniknout pojmu “kobří efekt”, který se hojně používá v ekonomii a politologii k označení jevu, kdy vládní opatření svými nezamýšlenými důsledky prohlubují problém, jež měla původně řešit. Je zajímavé, že podle řady expertů by se právě tento efekt dal označit za hlavní příčinu selhání evropské zelené politiky a stejně tak i za příčinu ekonomického zaostávání Evropy za zbytkem světa. [9]

Příkladem kobřího efektu v ČR by mohla být třeba snaha chránit stromy rostoucí mimo les zákazem jejich poškozování (dle §7 starší verze Zákona o ochraně přírody). Tento zákaz byl vykládán tak, že strom lze buď lehce prořezat nebo pokácet, kdežto vše ostatní je poškozování. A tak zatímco dříve se staré stromy z bezpečnostních důvodů silně prořezávaly, po vydání zákona začaly být pro jistotu rovnou káceny. [1]

Jako další příklad lze zmínit snahu podporovat biodiverzitu v zemědělské krajině dotacemi na kosení luk. Aby bylo možné snadno zkontrolovat, zda louka byla nebo nebyla pokosena, byl stanoven termín, do nějž musela být seč provedena. Většina zemědělců proto začala kosit louky těsně před daným termínem a tato synchronizace silně poškodila luční ekosystémy, neboť ty vyžadují především mozaikovitou krajinu, kdy se každá louka kosí jindy a jiným způsobem. [2]

Tyto příklady jsou obzvláště ilustrativní tím, že dané opatření vedlo přesně k opačnému efektu, než bylo původně zamýšleno. Pojem “kobří efekt” se nicméně používá i v širším významu pro označení jevu, kdy určité politické opatření sice nemusí působit vysloveně proti původnímu cíli, avšak jeho nezamýšlené důsledky vedou k ohromné neefektivitě a plýtvání nebo k jiným neočekávaným problémům. [3]

Společná zemědělská politika (SZP)

Jedním z typických příkladů takovéhoto kobřího efektu jsou výsledky Společné zemědělské politiky (SZP), jež byla v Evropě prosazena pravicově konzervativními stranami již koncem 50. let 20. století a s různými obměnami je praktikována dodnes. Hlavním účelem této politiky mělo být zvýšení životní úrovně zemědělců, kteří v Západní Evropě v 50. letech tvořili zhruba čtvrtinu populace a jejichž životní úroveň byla obecně nižší než u lidí ve městech. [4]

Tohoto cíle mělo být původně dosaženo cenovou politikou, kdy byly ceny zemědělských komodit udržovány na uměle vysoké úrovni. Avšak obrovské náklady a problémy s nadprodukcí vedly počátkem 90. let k reformě, která cenovou politiku nahradila systémem přímých zemědělských dotací. [4]

Ať již však byly zemědělci podporováni vysokými cenami zemědělských plodin nebo státními dotacemi, hlavním příjemcem této pomoci byli vždy velké zemědělské podniky, agroprůmyslové koncerny a velcí vlastníci půdy, kteří díky této podpoře dokázali efektivněji vytlačovat konkurenci v podobě drobných farmářů a malých podniků. Hlavním výsledkem SZP je tak oligarchizace zemědělství, jemuž nyní dominují obří agroprůmyslové závody s velkým politickým vlivem, zatímco masa drobných farmářů, jejichž jménem byla SZP prosazována, přišla o své živobytí. [4][5]

Tento proces dramaticky změnil rovněž venkovskou krajinu, neboť dominance velkých agroprůmyslových podniků vedla ke zcelování zemědělské půdy, odstraňování krajinných prvků a zjednodušování krajinné struktury, což se silně podepsalo na stavu evropské přírody. Většina vzácných druhů rostlin, živočichů i hub je zde totiž vázána na pestrou zemědělskou krajinu, jejímž tvůrcem jsou právě drobní farmáři. [4][5]

Společná rybářská politika (SRP)

Velmi podobný příběh by se dal vyprávět také o zavedení společné rybářské politiky v 80. letech, jež umožňuje unijním státům přístup do všech evropských vod, a která je rovněž spojena s velkými dotacemi pro rybářský průmysl. Za peníze daňových poplatníků si tak velké rybolovné společnosti pořizují rybářské lodě, vlečné sítě a další vybavení, které jim pomáhají zvyšovat objem ulovených ryb. V důsledku této politiky klesly populace velkých ryb v evropských mořích o 90% oproti stavu na počátku 20. století, což kromě devastace mořských ekosystémů přivedlo do krize i samotné rybáře. Kvůli nízkému počtu ryb se rybolov stal ztrátovým a mnoho velkých rybolovných podniků dnes přežívá právě jen díky dotacím. [7]

Evropská lesnická politika

Lesnická politika v evropských zemích na rozdíl od zemědělské a rybářské politiky není regulována na evropské úrovni. Přesto je však přístup k lesnímu hospodaření ve většině evropských zemí podobný. Typickým rysem evropské lesnické politiky nejsou ani tak masivní dotace, jako spíše shora řízené a centrálně plánované pasečné hospodaření s rigidními pravidly zakotvenými v zákonech, vyhláškách a nařízeních. [8]

Tento způsob hospodaření vznikl již v 18. století v době akutního nedostatku dřeva a začal se uplatňovat zprvu jen v některých panských lesích. Pro svou přehlednost a vysokou produktivitu se však záhy stal předmětem státní regulace, kdy vlády ve snaze zvýšit produkci dřeva pasečné hospodaření tvrdě prosazovaly na úkor všech ostatních. Přestože s nástupem fosilních paliv a nových konstrukčních materiálů byl nedostatek dřeva zažehnán, státy od regulace lesnictví neupustily a lesní hospodaření se v důsledku zestátňování a převádění lesů do státního vlastnictví ještě více centralizovalo a unifikovalo. [8]

Zda tato striktní regulace skutečně vede ke kýženému ekonomickému efektu je nejisté, neboť plantáže jehličnanů, preferované velkými lesními podniky, produkují sice velké množství dřeva, ale jsou extrémně zranitelné vůči klimatickým změnám a patogenům. Vlny veder a extrémního sucha vedou k nezvladatelným kůrovcovým kalamitám, během nichž je velká část cenných porostů znehodnocována a rentabilita lesního hospodaření tak citelně klesá. [8]

Zcela zřejmé jsou naopak dopady lesní politiky na biodiverzitu a drobné lesní hospodáře. I zde platí, že lesní ekosystémy potřebují především rozmanitost, kdy se různé části lesa obhospodařují v jiný čas a odlišným způsobem. Toho je možné dosáhnout i s moderními lesnickými technologiemi, avšak za předpokladu, že lesy spravuje velké množství drobných subjektů, z nichž každý sleduje trochu jiné cíle a volí si vlastní postupy. Avšak praxe, kdy stát od lesníků nekompromisně vyžaduje konvenční pasečné hospodaření, vede na jedné straně k vytlačování drobných hospodářů, kteří na plnění všech pravidel nemají kapacity a na straně druhé přispívá k homogenizaci lesní krajiny dle potřeb obřích lesních podniků, jimž jsou regulatorní pravidla šita na míru. [8]

Ochrana přírody

Vědomí toho, že s evropskou zemědělskou, lesnickou a rybářskou politikou je něco špatně, rezonuje i mezi některými evropskými politiky. Za posledních 20 let byla proto prosazena řada reforem, jež měla uvedené nedostatky odstranit a naopak podpořit ochranu přírody. K dosavadním cílům SZP tak byl oficiálně přidán ještě cíl chránit biodiverzitu v zemědělské krajině, za poslání SRP byla označena vedle podpory rybářů též ochrana mořských ekosystémů a rovněž do koncepčních materiálů lesnické politiky byly začleněny kapitoly volající po větší ochraně lesních ekosystémů. [13]

V případě SZP se začala prosazovat myšlenka, že by masivní zemědělské dotace mohly být využity jako nástroj ochrany přírody tím, že by jejich vyplácení bylo podmíněno ekologicky šetrným způsobem hospodaření. Roku 2013 bylo proto 30% všech přímých zemědělských dotací podmíněno dodržováním třech pravidel (tzv. greening):

Podniky hospodařící na ploše větší než 10 hektarů musely pěstovat alespoň 2 plodiny.
Na národní úrovni nesměl klesnou podíl trvale travních porostů vůči celkové ploše orné půdy.
Zemědělci museli alespoň 5% půdy vyčlenit na takzvané “plochy v ekologickém zájmu”

Při vytváření “ploch v ekologickém zájmu” si zemědělci mohli vybrat ze seznamu možností jako ponechat půdu ladem, vytvořit mez, vysázet solitérní stromy, založit stromořadí, ap. V seznamu možností byla nicméně uvedena i varianta osázet plochy plodinami, jež váží v půdě dusík. Výsledkem tohoto opatření bylo, že prakticky všichni zemědělci na “plochách v ekologickém zájmu” pěstovali hrách, který mohli zpočátku dokonce i intenzivně hnojit a stříkat pesticidy! [13]

O mnoho slavněji nedopadlo ani opatření na ochranu travních porostů. Z hlediska biodiverzity jsou nesmírně cenné především staré travní porosty, v nichž se stále nachází vzácné druhy planě rostoucích rostlin a volně žijících organismů. Tyto vzácné plochy však patří do stejné kategorie trvale travních porostů jako plochy uměle vysazené za účelem intenzivní pastvy. A tak zatímco z úředního hlediska bylo kritérium splněno a podíl trvale travnatých ploch dokonce vzrostl, ekologicky cenné louky a pastviny byly nadále rozorávány. [13]

Výsledky opatření greeningu byly natolik hubené, že byly roku 2023 kompletně zrušeny a nahrazeny tzv. ekoschématy, jež měly být v tomto směru flexibilnější a účinnější. V rámci ekoschémat se 25% (oproti předchozím 30%) přímých dotací opět podmiňuje dodržováním ekologicky šetrných opatření, která jsou ovšem složitější a detailněji popsaná. Politika těchto ekoschémat však nakonec dopadla ještě neslavněji než samotný greening, neboť na nátlak agrárního průmyslu z nich bylo vypuštěno to nejdůležitější - tvorba skutečných krajinných prvků, na které měli zemědělci vyhradit 4% orné půdy (na místo dosavadních 5%) a jež měla nahradit zrušenou “plochu v ekologickém zájmu”. [13]

Lépe nedopadla ani snaha chránit mořské ekosystémy před nadměrným rybolovem. Ve snaze najít kompromis mezi podporou rybářského průmyslu a ochranou rybích populací byly stanoveny přísné kvóty pouze na ty druhy ryb, které jsou rybolovem ohroženy nejvíce. Rybářský průmysl to vyřešil po svém. Loví se stále stejně, rozdíl je jen v tom, že se z paluby lodí vyhází ty druhy ryb (již mrtvých), na které se vztahují kvóty. [7]

Klimatická politika

Příklady, na nichž jsme si působení kobřího efektu dosud ilustrovali, samozřejmě zdaleka nejsou jedinými případy tohoto druhu v Evropě. Známé jsou třeba dopady klimatických cílů na chemický či ocelářský průmysl, jež na místo inovací a posunu směrem k bezuhlíkovým technologiím vedly spíše k útlumu daných průmyslových odvětvích a k přesunům výroby do jiných částí světa. Stejně tak lze zmínit klimatické cíle státních energetických podniků, kteří se s úkolem snížit emise skleníkových plynů vypořádali tím, že část svých tepelných elektráren prodaly soukromým vlastníkům, aniž by došlo k jejich odstavení. Další podobné příklady bychom však nalezli prakticky v kterémkoli politickém opatření od snah o potírání korupce, přes politiku řízení jakosti až po úsilí o ochranu osobních údajů. Je tedy zřejmé, že se nejedná o dílčí nedostatky, ale o chybný přístup. [18]

Úskalí centrálního řízení

Zmíněné paradoxy bývají často kritizovány politiky, kteří je zpravidla vykládají jako důkaz neschopnosti či neprofesionality svých politických rivalů. Avšak skutečné příčiny tohoto jevu jsou mnohem hlubší a na akademické půdě dávno známé. Jedná se o důsledek rozporu mezi komplexitou daného problému a omezenými možnostmi centrální moci, který byl důkladně popsán již celou řadou ekonomů, politologů i sociologů. [6]

Snad nejdůkladněji se dané problematice věnoval americký politolog James Scott, podle něhož každá místní komunita disponuje jedinečnými neformálními znalostmi a dovednostmi, které využívá při svých každodenních aktivitách a které při centrálním řízení není možné využít. Scott tuto skutečnost nejraději ilustroval na komunitách rolníků, kteří dokonale znají svou krajinu, místní počasí, lokální trh, majetkové poměry, mezilidské vztahy, místní zvyklosti a rovněž přednosti i nedostatky všech svých sousedů. Všechny tyto znalosti pak dokáží mistrovsky využívat ve svém hospodaření, obchodu a místním podnikání, díky čemuž využívají lokální podmínky tím nejoptimálnějším možným způsobem. [6]

Pokud však o řízení těchto aktivit začne usilovat centrální moc, musí si složitou realitu nutně nahradit zjednodušujícími schématy, z nichž se většina detailních informací vytrácí. Na místo neformálních místních vědomostí se centrální moc řídí formálními ukazately, kdy se účel či kvalita půdy posuzuje dle přiřazené kategorie, schopnost člověka je měřena formálním vzděláním, výkon dělníka je hodnocen počtem odpracovaných hodin, ap. Na základě těchto zjednodušených ukazatelů jsou následně formulována závazná pravidla, jimiž se podřízené organizace musejí řídit a jejichž plnění je ověřováno a vyhodnocováno opět pomocí ukazatelů. Ačkoli může centrální moc disponovat sofistikovanými vědeckými teoriemi či matematickými modely, její rozhodnutí jen zřídkakdy vedou ke kýženým výsledkům, neboť výchozí ukazatele, s nimiž tyto modely pracují, nikdy nedokáží vystihnout reálný problém v jeho plné šíři. [6]

Problémy, kterým společnost čelí, jsou téměř vždy komplexní, spletité a v různých místech odlišné, takže i jejich řešení vyžaduje prozíravost, individuální přístup a znalost místních podmínek. Na druhou stranu zákony, vyhlášky, předpisy, podmínky pro vyplácení dotací, atd. musejí být dostatečně jednoduché na to, aby ústřední mocenské orgány dokázaly snadno a jednoznačně rozhodnout, zda daný subjekt pravidlo splnil či nesplnil. V konečném důsledku tak musí být každé politické opatření uzpůsobeno administrativním možnostem dozorčích orgánů, neboť v opačném případě by jeho dodržování nebylo možné monitorovat, vymáhat ani vyhodnocovat. Zpravidla však platí, že čím lépe je dané pravidlo kontrolovatelné a vymahatelné, tím hůře slouží účelu, kvůli kterému bylo zavedeno (tzv. Campbellův zákon). [6]

Centralizace moci je navíc místními komunitami či podřízenými organizacemi nesena vždy s nelibostí a bývá doprovázena tichým bojkotem. Vzhledem k tomu, že centrální moc se při svém rozhodování, dozoru a hodnocení musí opírat o informace, jež ji mohou poskytnout jedině podřízené organizace samotné, je nasnadě, že takovéto informace budou vždy účelově zkreslené tak, aby se tyto subjekty vyhnuly postihům, zvýšily svůj rozpočet či snížily množství povinností. [6]

Tyto rozpory platí obecně a za jejich nejextrémnější projev můžeme považovat selhání centrálně řízených ekonomik v někdejších komunistických státech. Stejnou zákonitost lze však pozorovat také v řadě velkých nadnárodních korporacích či ve státních podnicích, kde se ústřední vedení snaží zlepšit hospodaření zaváděním vnitropodnikových směrnic a dalších závazných pravidel, které však na místo efektivity zvyšují spíše administrativní zátěž podniku. A konečně, obdobným způsobem se tento rozpor projevuje i v případech, kdy centrální moc nemá ambici ekonomické procesy vysloveně řídit, ale usiluje o jejich přímou regulaci. [6]

Propagace místo regulace

Skutečnost, že centrální řízení a státní regulace jsou prakticky vždy spojeny s neefektivitou, plýtváním a mnoha nezamýšlenými důsledky, však ještě neznamená, že by ústřední vláda nemohla úspěšně provést rozsáhlou socio-ekonomickou transformaci nebo významnou reformu. Rozporuplnými dopady centrálních regulací se vedle James Scotta věnovala celá řada dalších osobností jakými byli Antonio Gramsci, Barrington Moore, Albert Hirschman, Dani Rodrik a mnoho dalších a ačkoli tito autoři reprezentují zcela odlišné myšlenkové tradice, jejich závěry se v tomto ohledu až překvapivě shodují. [10] [11] [12]

Jak nám ve svých dílech přesvědčivě ukazuje Scott, Gramsci či Moore, rozsáhlá společensko-ekonomická transformace může být úspěšná jedině za předpokladu, že se s jejími cíli ztotožní významný segment společnosti, který toto transformační úsilí propojí s vlastními ekonomickými či společenskými aktivitami a uplatní přitom své specifické postupy a strategie. [10] [11] [12]

Typickými příklady takovýchto úspěšných transformací mohou být různé industrializační projekty, kdy se chudým agrárním státům podařilo vybudovat vlastní průmyslovou základnu a zařadit se tak mezi vyspělé země. Ať už mluvíme o Německu či Japonsku v 19. století nebo o Jižní Koreji a Tchajwanu ve 20. století, ve všech těchto i mnoha dalších případech byla industrializace důležitým politickým cílem, a to jak z hlediska řešení domácích ekonomických problémů tak z hlediska dosažení zahraničně-politických cílů. [9]

V žádném z těchto případů však nebylo daných cílů dosaženo nařízeními o stavbě průmyslových podniků či dotacemi na výrobu oceli, ale daleko spíše šlo o propagaci industrializačních cílů na jedné straně a odstraňování překážek industrializačního procesu na straně druhé. Skutečným hybatelem průmyslových transformací v těchto státech nebyly státní úředníci, ale drobní podnikatelé a pracovníci, pro něž se budování průmyslu stalo zdrojem živobytí i příležitostí ke zbohatnutí. [9]

I tyto transformace byly spojeny s významnými změnami zákonů a proměnou celého institucionálního rámce. Avšak zásadní rozdíl spočíval v tom, že tyto reformy nebyly vnímány jako prostředek k přímému uskutečňování ekonomických cílů, ale spočívaly v systematickém odstraňování všech bariér, které podnikatelům a městům budujícím průmyslovou infrastrukturu stály v cestě [9].

Profesor ekonomie Dani Rodrik tento přístup výstižně shrnul do několika bodů a formuloval tím přímo návod na realizaci úspěšné ekonomické transformace [9]:

Formulujte cíl ekonomické transformace a široce jej propagujte.
Propagací cílů rozšiřujte okruh stoupenců transformace, a to zejména mezi těmi složkami obyvatelstva, které ji sami budou realizovat a jež z ní budou mít ekonomický prospěch.
Identifikujte všechny bariéry na něž spolupracující subjekty ve svém úsilí narážejí.
Odstraňujte tyto bariéry a svou politiku pružně přizpůsobujte nově zjištěným skutečnostem.

Za příklad úspěšné ekonomické transformace můžeme považovat také třeba sérii inovací v zemědělství a vodním hospodářství v Izraeli, který navzdory suchému klimatu a nedostatku vody i orné půdy dokázal pro svou rychle rostoucí populaci zajistit dostatek vody i potravin a stal se dokonce jejich vývozcem. Zmínit můžeme také technologické zvládnutí těžby břidlicového plynu, díky níž USA dramaticky snížily svou závislost na dovozu fosilních paliv. Všechny tyto i mnoho dalších projektů uspěly právě proto, že se řídili Rodrikovými pravidly. A není důvod pochybovat o tom, že by stejně úspěšná mohla být i evropská zelená transformace, kdyby se jimi řídila také. [9]

Správné cíle, špatný postup

Jak ukazuje například americká ekonomka Berit Hasler, tragédie ekologicky smýšlejících evropských politiků je v tom, že si sice uvědomují naléhavou potřebu změn v dosavadní evropské politice, ale při svém úsilí o nápravu opakují všechny chyby svých předchůdců. Víra v magickou moc zákonů a vyhlášek, jejichž pouhou úpravou se z konvenčních agroprůmyslových závodů měly stát tvůrci pestré krajiny, z rybolovného průmyslu strážce mořských ekosystémů a z producentů dřeva ochránci lesní biodiverzity, vedla k masivní podpoře právě těch subjektů, kteří přírodu poškozují nejvíce, a jež jsou vůči ochranářským záměrům nejvíce nepřátelští. [14]

Ve stejnou dobu, kdy se tvůrci SZP marně snažili přimět zemědělské podniky k vytváření mezí, remízků či stromořadí, usilovala o tentýž cíl celá řada neziskových organizací a místních spolků, z nichž některé by je byly ochotny vytvářet i zadarmo, kdyby jim však nestála v cestě neprostupná bariéra vlastnických a nájemních vztahů k půdě. [15]

Zatímco se v rámci ekoschémat vymýšlela pravidla, jejichž plněním by konvenční zemědělské podniky dosáhly na dotace určené pro ekologické zemědělce, zájemci o skutečné ekologické zemědělství neměli přístup k půdě a naráželi na nesplnitelné požadavky státní veterinární správy. [16]

V téže době, kdy ministerstvo zemědělství plánovalo zavedení finančních pobídek pro lesní podniky za ponechávání mrtvého dřeva v lese, drobným vlastníkům, kteří je tam chtěli nechávat dobrovolně, bylo vyhrožováno vysokými pokutami. [17]

Stejně tristní byla rovněž propagace ekologických cílů. Ty byly sice srozumitelně popsány v tzv. Strategii pro biologickou rozmanitost do roku 2030, ale zatímco se v billboardových kampaních za 20 milionů eur propagovala nic neříkající hesla jako “Ty jsi Evropa” nebo “Společně pro demokracii”, cíle zmíněné strategie nestály nikomu ani za facebookovou reklamu. [19]

A tak zatímco se eurokomisaři za zavřenými dveřmi dohadovali s ministry zemědělství a zástupci agroprůmyslu o parametrech SZP a činili jeden ústupek za druhým, širší veřejnost neměla o jejich záměrech ani tušení. A když už se o nich doslechla, bylo to z úst zástupců agroprůmyslu a radikálních národovců, od nichž se dozvěděla, že “EU v rámci nesmyslného green dealu chce snížit evropskou zemědělskou produkci a učinit Evropu závislou na dovozu potravin”. [20]

Neefektivita, rozporuplné dopady a nulová propagace zelené politiky vedla navíc jen k slabé a rozpačité podpoře ze strany ochranářské a akademické obce, což velmi ulehčilo práci odpůrcům přírody. Ti pak tato ”beztak neúčinná” opatření dokázali tím snadněji zdiskreditovat a dosáhnout jejich zrušení.

Jako by sami evropští lídři chtěli potvrdit slova papeže Františka pronesená roku 2014 v evropském parlamentu:

“Vzrůstá nedůvěra evropských občanů vůči institucím, jež jsou vnímány jako odtažité a jejichž pravidla jsou obecně považována za necitlivá, ne-li přímo škodlivá. Stále častěji se setkáváme s obecným dojmem únavy a stárnutí, jako by Evropa byla v roli stařenky bez života a energie. V důsledku toho se zdá, že velké myšlenky, které kdysi Evropu inspirovaly, ztratily svou přitažlivost a jejich místo zaplnily jen byrokratické technikálie jejích institucí.” [21]

Zdroje

[1] ČÍŽEK, L., et al. Metodika péče o druhově bohaté (světlé) lesy. Certifikovaná metodika. České Budějovice, Biologické centrum AV ČR, Entomologický ústav, 2016.

[2] FROUZ, Jan; FROUZOVÁ, Jaroslava. Aplikovaná ekologie. Charles University in Prague, Karolinum Press, 2021.

[3] Siebert, Horst (2002). Der Kobra-Effekt. Wie man Irrwege der Wirtschaftspolitik vermeidet. Dt. Verlag-Anst. ISBN 3421056781 .

[4] HILL, Brian E. The common agricultural policy: past, present and future. Routledge, 2023.

[5] GIULIANI, Alfonso; BARON, Hervé. The CAP (Common Agricultural Policy): A Short History of Crises and Major Transformations of European Agriculture. In: Forum for Social Economics. Routledge, 2023. p. 1-27.

[6] SCOTT, James C. Seeing like a state: How certain schemes to improve the human condition have failed. yale university Press, 2020.

[7] KHALILIAN, Setareh, et al. Designed for failure: a critique of the Common Fisheries Policy of the European Union. Marine Policy, 2010, 34.6: 1178-1182.

[8] ROTTER, Pavel a PURCHART, Luboš. Ekologie lesa. Zemědělská 1, 613 00 Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2023. ISBN ISBN 978-80-7509-927-3.

[9] RODRIK, Dani. Institutions for high-quality growth: what they are and how to acquire them. Studies in comparative international development, 2000, 35: 3-31.

[10] GRAMSCI, Antonio. Prison notebooks volume 2. Columbia University Press, 2011.

[11] BARRINGTON MOORE, Jnr. Social origins of Dictatorship and Democracy, 1966.

[12] HIRSCHMAN, Albert O. Exit, voice, and loyalty: Responses to decline in firms, organizations, and states. Harvard university press, 1970.

[13] HRISTOV, Jordan, et al. Impacts of the EU's common agricultural policy “greening” reform on agricultural development, biodiversity, and ecosystem services. Applied Economic Perspectives and Policy, 2020, 42.4: 716-738.

[14] HASLER, Berit, et al. European agri-environmental policy: Evolution, effectiveness, and challenges. Review of Environmental Economics and Policy, 2022, 16.1: 105-125.

[15] KORYTÁŘ, Jan. Jan Korytář: Kecy o krajině už mě nebaví. Online. 2023, s. 1. Dostupné z: https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jan-korytar-kecy-o-krajine-uz-me-nebavi . [cit. 2025-03-11].

[16] ŠEBEK, Jaroslav. Jaroslav Šebek: Stát by měl malým farmám nabídnout půdu bez jasného vlastníka. Online. Asociace soukromého zemědělství. 2023, s. 1. Dostupné z: https://www.asz.cz/clanek/10569/jaroslav-sebek-stat-by-mel-malym-farmam-nabidnout-pudu-bez-jasneho-vlastnika/ . [cit. 2025-03-11].

[17] HNUTÍ DUHA. Pracovníci Lesů ČR oslovují vlastníky lesů neoprávněnou výzvou k odstranění souší. Online. 2023. Dostupné z: https://hnutiduha.cz/aktualne/pracovnici-lesu-cr-oslovuji-vlastniky-lesu-neopravnenou-vyzvou-k-odstraneni-sousi . [cit. 2025-02-23].

[18] GREENPEACE. ČEZ prodal Počerady Tykačovi. Ekologické organizace budou dál usilovat o uzavření elektrárny. Online. 2020. Dostupné z: ČEZ prodal Počerady Tykačovi. Ekologické organizace budou dál usilovat o uzavření elektrárny . [cit. 2025-02-23].

[19] BARTÁK, Karel. Karel Barták: EU provádí kampaň, která je pro ni samotnou škodlivá. Online. Český rozhlas plus. 2022. Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/karel-bartak-eu-provadi-kampan-ktera-je-pro-ni-samotnou-skodliva-8877819 . [cit. 2025-03-11].

[20] My zemědělci – Protest ČR [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné online

[21] Pope Francis “it is precisely man’s forgetfulness of God, and his failure to give him glory, which gives rise to violence” Full Text to EU Parliament. Online. Catholic News World - HOME. 2014. Dostupné z: https://www.catholicnewsworld.com/2014/11/pope-francis-it-is-precisely-mans.html?utm_source=chatgpt.com . [cit. 2025-03-25].

Autor článku: Vítězslav Lamač lamac@prostorprirode.cz

Zveřejněno: 29.3.2025