Proč nestačí hospodářský les?

Druhová skladba lesa

Kdyby nebylo lidských zásahů do krajiny, většinu rozlohy našeho státu i celé střední Evropy by pokrýval bukový prales s významnou příměsí javoru, jedle a v menší míře jasanu, lípy, lísky, aj. Na sušších a teplejších místech jako jsou prosluněné jižní svahy kopců, by převažoval dub s příměsí habru, lípy, javoru či hlohu, zatímco v bažinatých údolích podél říčních a potočních meandrů by dominovala olše doprovázená jasanem či střemchou.

Převládali by zde tedy listnaté či smíšené lesy, přičemž z jehličnanů by převažovala jedle. Borovice by se tu vyskytovala, ale jen velmi řídce, zatímco modřín by chyběl úplně. Smrkové lesy bychom pak našli jen v horských oblastech s vysokou nadmořskou výškou.

Druhové složení hospodářských lesů je zcela odlišné. Zhruba polovina rozlohy hospodářských lesů je tvořena smrkovými monokulturami a spolu s borovicí pak jehličnaté lesy zabírají přes 70% rozlohy hospodářských lesů.

Smrkové a borové lesy se vysazují proto, že rychle rostou, ale také kvůli tomu, že rostou rovně a dají se tak snadno zpracovat na pile. Cenou za to je však změna charakteru lesní půdy, která je domovem bezpočtu drobných živočichů a hub, a rovněž celého bylinného patra. Dalším problémem nepřirozené druhové skladby je zranitelnost vůči houbám, dřevokaznému hmyzu a také požárům. Zejména smrky, které by přirozeně měli růst v tundře, v našich klimatických podmínkách vysloveně trpí. Jsou totiž zvyklé na chladné počasí s velkým množstvím srážek a nedokážou tudíž snášet sucha. Výsledkem jsou pravidelné kůrovcové kalamity.

Nevhodná druhová skladba hospodářských lesů si tak vynucuje neustálé zásahy lesníků v podobě chemických postřiků, kůrovcových lapačů, kácení a odkorňování napadených stromů. Tato praxe je pak základem silně zakořeněného mýtu, že les vyžaduje neustálou péči lesníků, aby nezačal “chřadnout”. Ovšem tuto péči les vyžaduje pouze proto, že zde pěstujeme něco, co sem vůbec nepatří. Příroda má zkrátka tendenci vracet les do přirozeného stavu, a pokud bychom ji v tom vytrvale nebránili, pak by toho již dávno dosáhla.

Druhová skladba lesa

Kdyby nebylo lidských zásahů do krajiny, většinu rozlohy našeho státu i celé střední Evropy by pokrýval bukový prales s významnou příměsí javoru, jedle a v menší míře jasanu, lípy, lísky, aj. Na sušších a teplejších místech jako jsou prosluněné jižní svahy kopců, by převažoval dub s příměsí habru, lípy, javoru či hlohu, zatímco v bažinatých údolích podél říčních a potočních meandrů by dominovala olše doprovázená jasanem či střemchou.

Převládali by zde tedy listnaté či smíšené lesy, přičemž z jehličnanů by převažovala jedle. Borovice by se tu vyskytovala, ale jen velmi řídce, zatímco modřín by chyběl úplně. Smrkové lesy bychom pak našli jen v horských oblastech s vysokou nadmořskou výškou.

Druhové složení hospodářských lesů je zcela odlišné. Zhruba polovina rozlohy hospodářských lesů je tvořena smrkovými monokulturami a spolu s borovicí pak jehličnaté lesy zabírají přes 70% rozlohy hospodářských lesů.

Smrkové a borové lesy se vysazují proto, že rychle rostou, ale také kvůli tomu, že rostou rovně a dají se tak snadno zpracovat na pile. Cenou za to je však změna charakteru lesní půdy, která je domovem bezpočtu drobných živočichů a hub, a rovněž celého bylinného patra. Dalším problémem nepřirozené druhové skladby je zranitelnost vůči houbám, dřevokaznému hmyzu a také požárům. Zejména smrky, které by přirozeně měli růst v tundře, v našich klimatických podmínkách vysloveně trpí. Jsou totiž zvyklé na chladné počasí s velkým množstvím srážek a nedokážou tudíž snášet sucha. Výsledkem jsou pravidelné kůrovcové kalamity.

Nevhodná druhová skladba hospodářských lesů si tak vynucuje neustálé zásahy lesníků v podobě chemických postřiků, kůrovcových lapačů, kácení a odkorňování napadených stromů. Tato praxe je pak základem silně zakořeněného mýtu, že les vyžaduje neustálou péči lesníků, aby nezačal “chřadnout”. Ovšem tuto péči les vyžaduje pouze proto, že zde pěstujeme něco, co sem vůbec nepatří. Příroda má zkrátka tendenci vracet les do přirozeného stavu, a pokud bychom ji v tom vytrvale nebránili, pak by toho již dávno dosáhla.

Věková struktura lesa

Kromě druhového složení je pro hospodářský les typická struktura tzv. věkových tříd. Jak se každý může přesvědčit při procházce lesem, hospodářský les by se dal přirovnat k jakési obří šachovnici. Jednotlivá políčka tvoří ostře ohraničené obdélníkové pásy lesa, v nichž roste vždy jen jeden druh stromu a kde mají všechny stromy stejné stáří. Tato struktura vychází ze způsobu lesního hospodaření, které začíná tím, že se na určité ploše naráz vysází stromky určitého druhu stromu. Po zhruba sto letech, kdy jsou stromy dostatečně vzrostlé, se pak všechny naráz pokácí a na jejich místě se hromadně vysází nové sazenice.

“Políčka šachovnice” připomínají opravdová pole, jen se na nich místo pšenice pěstují stromy. A i když jsme si na tokovéto lesy už zvykli, je tato struktura na hony vzdálená přírodnímu lesu. Jak o lesu věkových tříd říká pokrokový německý lesník Peter Wohleben “více už se přírodě vzdálit nelze”.

Různé druhy dřevokazného hmyzu či hub napadají jen některé druhy stromů a to pouze určitého stáří. Napadnou-li však hospodářský les, struktura věkových tříd jim umožní explozivní šíření. Dalším problémem je např. růst mladých stromků. Semenáčky buků, dubů, a dalších potřebují ke zdárnému vývoji růst po mnoho desetiletí ve stínu starých stromů. V lesní školce mají příliš mnoho světla a rostou rychle. Jejich tkáň je pak tvořena velkými buňkami, což je činí málo odolné vůči houbám.

V přírodě jsou samozřejmě různé druhy stromů nejrůznějšího věku dokonale promísené, což činí celý les odolnějším, bohatším a životaschopnějším. Staré stromy jsou přirozeně nahrazovány mladými, které zase mají ty nejlepší podmínky k růstu. Nikdo se o takový les nemusí starat a přesto se mu daří.

Staré stromy a mrtvé dřevo

V přírodním lese není nouze o staré a vykotlané stromy, které poskytují úkryt a někdy i potravu mnoha druhům živočichů. Kromě nepřeberného množství hmyzu jsou to ptáci - jako datel, brhlík, nejrůznější druhy sov včetně výra velkého, celá řada netopýrů, plchů, kun, atd. Obecně platí, že čím jsou stromy starší a vykotlanější, tím jsou pro obyvatele lesa hodnotnější.

Ohromným zdrojem biodiverzity je v přírodních lesích také mrtvé dřevo, kdy na každé fázi rozkladu participují celá společenství hmyzu a hub, jež jsou sami základem rozsáhlé potravní pyramidy.

V hospodářském lese však staré stromy ani mrtvé dřevo prakticky nenajdeme. Je to logické, protože zhruba po sto letech (což pro stromy není žádný zvláštní věk), jsou již stromy zralé k těžbě dřeva.

Součástí běžného lesního hospodaření jsou rovněž tzv. “prořezávky”, které spočívájí v tom, že si lesník v lesní školce vyhlédne jedince, které jsou z hlediska dřevařského průmyslu obzvláště jakostní. Ty jsou označeny písmenem “Z” a jak tyto stromy rostou, lesníci z jejich blízkosti odstraňují ostatní stromy, aby těm vyvoleným nepřekáželi v růstu. Stromy, do kterých si např. datel vyseká dutinu, a z nichž by časem vznikly staré vykotlané stromy, tak obvykle padnou za oběť prořezávkám.

Poslední útočiště

Je tedy zřejmé, že pravidla lesního hospodaření jsou s přirozenými lesními ekosystémy jen těžko slučitelné. Důsledkem je přibývání živočichů, rostlin i hub, které se ocitají na červeném seznamu a jejichž posledním útočištěm jsou jádrové oblasti několika málo národních parků a národních přírodních rezervací.

Chceme-li proto zastavit hrozbu vymírání, musíme alespoň část hospodářských lesů (či případně zemědělské půdy) přeměnit zpět na lesy přírodní, v nichž budou moci nerušeně probíhat přírodní procesy. V tom spočívá také hlavní význam vyhlášení nového Národního parku na území Křivoklátska.