Říkají oni

Biosférické rezervace (BR) zahrnují jak přírodě blízká území, tak i území ovlivněná činností člověka, aby bylo možné studovat konflikty mezi člověkem a přírodním prostředím a jejich řešení, podporovat zvyšování biodiverzity v narušených oblastech a propagovat udržitelné hospodaření a využívání přírodních zdrojů. Od „tradičních“ rezervací se ty biosférické liší tím, že nejsou zaměřeny pouze na ochranu přírody, ale respektují a podporují ty lidské činnosti v krajině, které vedou k jejímu pozitivnímu trvale udržitelnému využití a rozvoji. V praxi je tedy ochrana biodiverzity z pohledu filozofie programu „Člověk a biosféra“ založena na využívání každodenních rozumných a udržitelných aktivit člověka, kdy se obyvatelé BR stávají jejími „strážci“, kteří využívají a chrání její hodnoty.

Smyslem biosférické rezervace tedy není konzervace přírodních celků, ale naopak, jak už to ze samotného názvu „Člověk a biosféra“ vyplývá, jejich rozvíjení v souladu s lidskou činností, jejich rozumné a racionální využívání při zachování nebo zvyšování přírodních hodnot těchto území.

Svým pojetím je tedy téměř identické s pojetím lesnických parků, zařazených do Mezinárodní sítě modelových lesů. Lesnický park Křivoklátsko s mottem: „Území pro přírodu i pro lidi“ je pro Křivoklátsko nesporně vhodnější alternativou než uvažovaný národní park.

Říkáme my

Statut BR pro Křivoklátsko byl schválen paradoxně dříve než statut CHKO. To bylo dáno tím, že za socialistického státního zřízení byla ochrana přírody velmi upozaděna, společně s památkovou péčí. Obě tyto aktivity byly brány jako podřadné, protože nevytvářely žádný měřitelný hospodářský efekt. Proto byly zřízeny společně v resortu kultury, který byl ve spektru ostatních činností státu hluboko za ostatními, a to především co do financování. Přesto se obě činnosti opíraly o poměrně pokrokové a osvícené zákony, měřeno tím, co socialistická společnost, resp. „strana a vláda“ považovala za své priority. Díky především mnoha dobrovolníkům a odborníkům z vědecké sféry, kteří nad rámec svého placeného zaměstnání, věnovali mnoho volného času a znalostí na pomoc krajským a okresním orgánům státní ochrany přírody (u památkové péče to bylo obdobné), se podařilo zachránit množství lokalit před devastací a zdůvodnit i vyhlašování chráněných území všech kategorií. A tak se stalo, že návrh na vyhlášení CHKO Křivoklátsko pocházející z šedesátých let minulého století se podařilo protlačit legislativou až po více jak deseti letech, až v roce 1978, zatímco návrh na přidělení statutu BR pro první tři území tehdejší ČSSR byl v UNESCO schválen velmi rychle. Už tehdy byly největšími odpůrci CHKO Křivoklátsko profesionální lesníci, nikoli všichni, mnozí naopak patřili mezi příznivce ochrany přírody, ale zejména vedení lesních závodů. Hlavními navrhovateli CHKO byly také lesníci, ovšem chápající Křivoklátské lesy nikoli především jako zdroj dřevní hmoty a polosoukromou honitbu pro různé „papaláše“, ale jako jedinečnou a v Evropě unikátní přírodní lokalitu, kde na nebývale pestrém geologickém podloží a geomorfologickém reliéfu se zachovala přírodě vzácně blízká společenstva v takové pestrosti, jaká nemá obdoby v mírném pásmu možná ani na světě. A to všechno navzdory tomu, že se Křivoklátsko nachází relativně nadosah od politického a hospodářského centra státu, že zde bylo rozvíjeno zpracování železné rudy od dávnověku a že lze mluvit o Křivoklátském panství za doby knížecí jako o kolébce moderního zemědělství v Čechách. A to byly hlavní důvody pro přiznání statutu BR Křivoklátsku.

Pokud jde o CHKO, přidaly se k tomu ještě mnohé další důvody, vyplývající z mnohaletých sledování stavu přírody, z historických prací i z poznatků místních znalců. Intenzivnější výzkumy z řady přírodovědných oborů nastaly v prvním desetiletí po vyhlášení CHKO, protože se podařilo prosadit relativně ambiciózní program, právě díky statutu BR. Peníze na jeho realizaci sice nebyly, ale přilákal řadu odborných institucí a vysokých škol, které zařazovaly Křivoklátsko do svých programů. Vrcholem pak byl výzkumný program vedený RNDr. Bedřichem Moldanem z Ústředního ústavu geologického „Biochemické procesy v krajině“, kvůli němuž se na Křivoklátsku pořádaly i mezinárodní konference. Jedním z významných meziresortních projektů bylo vyhlášení tzv. Genobanky křivoklátských dřevin, jejímž cílem bylo uchování genetických zdrojů pro obnovu zdejších lesních společenstev. Kde je tomuto projektu konec?

Dalo by se takto mluvit o mnoha projektech a programech, které na Křivoklátku byly z iniciativy Správy CHKO realizovány, nebo aspoň započaty. Některé se postupem doby překryly novými, metodicky propracovanějšími, některé v nových podmínkách ztratily na aktuálnosti. Ale jedno je jisté, už v roce 1988 se začalo mluvit zcela seriózně o tom, že dalším československým národním parkem (tehdy existovaly tři – KRNAP, TANAP a NAPANT) by se mělo stát Křivoklátsko. Že se tak doposud nestalo má různé důvody, ale důvody proč by se tak stát mělo stále platí.

A co se týká lesnického parku, je to velmi zajímavá a kladná iniciativa, ale bez opory v zákoně je trochu „na vodě“. Dokud jsou Lesy ČR ekonomicky v kladných číslech a všechno běží bez velkých problémů, může být myšlenka lesnického parku realizována. Jakmile ale dojde na nějaké závažné problémy, které způsobí hospodářské ztráty, jako aktuálně kůrovcová kalamita, resp. klimatická změna a s ní související suchá léta, oslabení už tak narušené obranné schopnosti smrkových monokultur vůči biotickým i abiotickým činitelům, nebude téma lesnických parků ve vedení Lesů ČR rozhodně na prvním místě.

Proto se domnívám, že lesnický park je výborným předstupněm k národnímu parku, protože má vlastně velmi podobný cíl. A tím je postupný převod hospodářských lesů, zejména umělých monokultur na lesy blízké přírodnímu složení, které budou mnohem odolnější důsledkům klimatické změny, protože budou tvořeny dřevinami vhodnými pro konkrétní přírodní podmínky a pokud možno také geneticky pocházejícími z Křivoklátska. Na rozdíl od lesnického parku však národní park rozšíří tento zájem také na ostatní součásti přírody tak, aby celá společenstva či ekosystémy dosáhly, pokud možno co nejstabilnějšího stavu. Nebude to určitě vůbec jednoduchá záležitost. Ale význam takové soustavné a komplexní činnosti je dalekosáhlý a je určený nikoli současné populaci obyvatel, ale našim potomkům a jejich potomkům, tedy do budoucnosti. Je proto velmi sobecké a nízké, posuzovat návrh na zřízení NP Křivoklátsko očima současnýma, konfrontovat ho se soukromými a skupinovými zájmy dnešních lidí, obcí jejichž zastupitelstva se každé 4 roky mění.

Motto lesnického parku „Území pro přírodu a pro lidi“ je zcela aplikovatelné i pro NP. Rozdíl je v tom, že NP myslí na lidi budoucí. Protože co dnes uděláme pro ozdravění přírody na Křivoklátsku, bude přínosné pro lidi za řadu desetiletí ne-li staletí. Zřízení lesnického nebo „ochranářského“ parku samo o sobě nic nevyřeší, ale je pokračováním dřívějších opatření a jejich zintenzivnění a stálého zlepšování na základě vědeckých studií, trvalého sledování a zavádění nových poznatků do praxe. Proto by oba směry měly být vlastně sloučeny do jednoho, aby se zajistila maximální efektivita a úspěch opatření. Ta současná dlouholetá dvojkolejnost, často i řevnivost, pocházející z tradičního, ale nesprávného českého resortismu, je jen na škodu věci a oběma veřejným zájmům.

Posuzovat správnost zřízení velkoplošné ochrany přírody tím, že je placena ze státního rozpočtu, je velmi zcestné. Všechny činnosti lidské společnosti jsou hrazeny z veřejných peněz, včetně aktivit Lesů ČR. Rozdíl je jen v tom, že prostředky LČR jakoby pocházejí z hospodářských výnosů, z prodeje dřevní hmoty. Tu nám ale poskytuje příroda v rámci svých tzv. ekologických služeb. Ty bychom měli splácet svojí péčí o přírodu a krajinu. Pokud takto poskytnuté prostředky do přírody nevrátíme, což dlouhodobě neděláme, utrácíme je vlastně na její úkor, tedy na dluh, který se pomalu, ale jistě kumuluje. A jednou, dříve nebo později, se příroda „ozve“ a bude chtít tento dluh splatit. Ta odezva může mít různou podobu. Třeba takovou, jako je současná kulminující kůrovcová kalamita, která nám dnes předkládá pohledávku za dluh po našich předchůdcích, nashromážděný tím, že místo původních, přirozeným vývojem vzniklých, a tím pádem relativně stabilních a nepříznivým vlivům odolných porostů, vysazovali v 18. a zejména v 19. a 20. století rozsáhlé smrkové monokultury i v přírodních podmínkách pro smrk nevhodných, případně i tak, že v jinak relativně vhodných podmínkách byly vysazovány geneticky nepůvodní, tedy daným konkrétním podmínkám nepřizpůsobené sazenice. Přišla suchá léta a zimy a oslabené porosty podléhají brouku, který se běžně v přírodě vyskytuje a žádné významné škody nepůsobí. A to jen proto, že tehdejší hospodáři rozhodovali pod dojmem tehdejších momentálních potřeb o situaci, která nastala po mnoha desetiletích. A tak se dluh, který tím vytvořili, dnes realizuje v tom, že je třeba vynakládat zvýšené náklady na likvidaci kůrovcové kalamity a záruka toho, že na velkoplošných kalamitních holinách vyroste vůbec nějaký nový les není nijak velká, spíš je na úrovni zbožného přání, závislého na mnoha okolnostech, které člověk není schopen ovlivnit, a to ani za vynaložení vysokých nákladů z veřejných peněz.

Pod dojmem těchto nákladů jsou peníze na provoz NP zcela bezvýznamné a zároveň mají naději na dobrou návratnost, zejména v tom, že Křivoklátsko, především jeho jádrová část zůstane stabilní vůči klimatické změně, nepodlehne snadno přírodním vlivům a v budoucnu bude zdrojem pro posílení stability a odolnosti i širšího okolí. Jen se ta návratnost nedá naplánovat, nebude snadno vyčíslitelná a bude ohrožena mnoha nepříznivými vlivy, pocházejícími ze špatných politických rozhodnutí, lidské omezenosti, ziskuchtivosti a hlouposti.