Ve dnech 7. až 19. prosince probíhala v kanadském Montrealu klíčová konference OSN, jež si kladla za cíl zastavit šesté masové vymírání a předejít ekologické katastrofě, ke které lidstvo směřuje. Na výsledky a průběh této konference se ptáme vedoucího oddělení mezinárodních úmluv ministerstva životního prostředí Jiřího Macha, který je zároveň národní kontaktní osobou pro Úmluvu o biologické rozmanitosti (CBD) a zástupcem vedoucího české delegace na COP 15 v Montrealu.

Před dvěma týdny skončila důležitá konference OSN o biodiverzitě, tzv. COP15. Té se účastnila i česká delegace, a to v době předsednictví ČR v Radě EU. Byl postoj členských států Evropské unie jednotný, nebo jednal spíše každý stát za sebe? A co vlastně obnášelo předsednictví EU pro českou delegaci?

ČR je členem Koalice států s vysokými ambicemi, která usiluje o přijetí cíle chránit do roku 2030 alespoň 30 % suchozemského a 30 % mořského území s nejzachovalejšími ekosystémy. Tento cíl byl nakonec skutečně přijat. Lze to považovat za úspěch? A bylo prosazení tohoto požadavku obtížné?

Přijetí tohoto cíle rozhodně úspěch je, a to nejen z pohledu ČR, která se připojila k Vámi zmíněné koalici již před dvěma lety, ale i úspěch z pohledu EU, pro kterou bylo přijetí dostatečně ambiciózního globálního rámce, včetně tohoto cíle, jedním ze základních předpokladů, na základě kterých bude možné hodnotit výstupy konference pozitivně.

Existuje jasnější představa o tom, jaké oblasti budou do těchto 30 % území spadat a jakou formu bude mít jeho ochrana? Jednalo by se o bezzásahová území, nebo bude přípustné i jeho omezené hospodářské využívání?

Předně je asi vhodné zdůraznit, že se jedná o cíl globální, čili těch 30 % území suchozemských a mořských ekosystémů je nutné vztahovat k celkové rozloze planety a nelze ho tudíž interpretovat tak, že každý stát na svém území vyhlásí 30 % chráněných území. Je na každém státu, aby na svém území identifikoval a následně zajistil ochranu klíčových území z hlediska ochrany biodiverzity. Stupeň ochrany těchto území je rovněž předmětem rozhodnutí jednotlivých států. Nějaké úrovně udržitelného hospodaření na části těchto území, pochopitelně při respektu k nastaveným ochranným opatřením, tudíž zcela vyloučit nelze.

Pokud si každý stát sám může zvolit, jak velká území bude chránit, jak docílíme toho, že celková rozloha chráněných území bude minimálně 30% pevninského a 30% mořského území? Co když budou tyto dobrovolné závazky jednotlivých států v souhrnu nižší než oněch 30 %? 

K dosažení tohoto globálního cíle by měl významně napomoci schválený reporting a indikátory, na jejichž základě bude možné v následujících letech průběžně míru plnění tohoto i jiných cílů monitorovat a případně tak zvýšit úsilí v těch státech, kde to bude možné a relevantní. Těžko můžeme očekávat, že se některé státy s menší rozlohou, a naopak vysokou hustotou zalidnění budou na plnění právě tohoto cíle nějak významně podílet. Pozornost musí být upřena na státy s velkou rozlohou a reprezentativním územím z hlediska ochrany biodiverzity. Osobně jsem poměrně optimistický, co se dosažení tohoto stanoveného cíle týče, minimálně tedy na papíře, tzn. že území pod nějakým stupněm ochrany budou vyhlášena, největší výzvou ale pochopitelně bude, aby byl ten stanovený stupeň ochrany efektivně implementován již do roku 2030.

Rozvinuté, ekonomicky stabilní státy, pochopitelně včetně EU, přijely do Montrealu s cílem přijmout ambiciózní globální rámec s jasnými, měřitelnými cíli, které bude možné do konce této dekády splnit. Většina rozvojových států naopak přijela do Montrealu s ambicí získat co nejvíce finančních prostředků, které budou kompenzovat určitá omezení ekonomického využití cenných ekosystémů, které by měly být chráněny.

Nejzachovalejší ekosystémy jako tropické lesy, savany, neregulované řeky, atd. se typicky nacházejí na území rozvojových zemí. Důsledná ochrana ekosystémů je však zpravidla spojena se značnou ekonomickou újmou, neboť tato území již nelze plně ekonomicky využívat. Jak se tyto státy stavějí k požadavku, aby své cenné ekosystémy lépe chránily?

Odpověď asi nelze zcela paušalizovat, protože přístup těchto zemí, tzv. „hot spotů“ s nejbohatší druhovou rozmanitostí, je různý. Ve většině ale platí, že jde především o rozvojové státy z Asie, Afriky a Jižní Ameriky, pro které je přijetí ambiciózních cílů přímo spojené s garancí zvýšení finančních toků, které rozvinuté státy na implementaci těchto cílů a zajištění ochrany ekosystémů poskytnou. Koneckonců právě o otázce financování byla na COP 15 v Montrealu jedna z největších debat. Rozvinuté, ekonomicky stabilní státy, pochopitelně včetně EU, přijely do Montrealu s cílem přijmout ambiciózní globální rámec s jasnými, měřitelnými cíli, které bude možné do konce této dekády splnit. Většina rozvojových států naopak přijela do Montrealu s ambicí získat co nejvíce finančních prostředků, které budou, jak zmiňujete, kompenzovat určitá omezení ekonomického využití cenných ekosystémů, které by měly být chráněny.

Mnoho vyspělých zemí, včetně nás, také kdysi měly na svém území panenské pralesy, lužní lesy, neregulované řeky a jiné cenné ekosystémy, které však byly již před několika staletími přeměněny na ekonomicky využívaná území. Po rozvojových zemích však nyní žádáme, aby se svými ekosystémy nakládaly jinak. Není to vůči nim nespravedlivé? Neměli bychom na ochranu těchto ekosystémů přispívat všichni?

Určitě ano. A právě toto bylo hlavním předmětem tak dlouhého a náročného vyjednávání na COP 15. Je důležité zmínit, že přijetí nového globální rámce, který obsahuje 4 hlavní obecné cíle do roku 2050 a 23 akčních cílů do roku 2030, bylo součástí balíčku dalších rozhodnutí, které se týkaly právě posílení financování, posílení kapacit v rozvojových zemích, reportingu a dalších. Ve výsledku šlo o vyjednání kompromisu, kdy na jedné straně máme nový dostatečně ambiciózní rámec s konkrétními kvantifikovatelnými cíli a povinnost reportovat o jejich plnění, na druhé straně pak máme ohromný objem finančních prostředků, které budou nasměrovány do rozvojových zemí. Ve výsledku to tedy za nespravedlivé rozhodně považovat nelze.

Ve schváleném rámci se mluví o potřebě dosáhnout spravedlivého sdílení přínosů plynoucích z využívání genetických zdrojů. Co si pod tímto cílem máme představit?

Přístup ke genetickým zdrojům a spravedlivé a rovnocenné sdílení přínosů plynoucích z jejich využívání jsou jedním ze tří hlavních cílů Úmluvy o biologické rozmanitosti. Znamená to, že peněžní i nepeněžní přínosy, které vznikají jako výsledek výzkumu a vývoje v oblasti genetického nebo biochemického složení genetického materiálu, by měly být náležitě sdíleny s poskytovatelem tohoto materiálu v zemi jeho původu a měly by přispívat k ochraně a udržitelnému využívání biologické rozmanitosti. Za účelem naplnění tohoto cíle a ve snaze nastavit transparentní pravidla pro přístup a sdílení přínosů byl sjednán Nagojský protokol (v platnost vstoupil 12. října 2014 a jeho smluvní stranou je i Česká republika).
Globální rámec ochrany biologické rozmanitosti vyzývá k přijetí takových opatření, která by zajistila navýšení těchto přínosů jak prostřednictvím provádění Nagojského protokolu, tak dalších nástrojů pro přístup a sdílení přínosů. Zároveň vybízí ke sdílení přínosů z využití digitálních informací o genetických zdrojích získaných sekvenováním, a to ustanovením nového mnohostranného mechanismu. Reaguje tak na vědecký pokrok, kdy k výzkumu již nemusí být třeba samotný fyzický materiál, ale pracuje se jen s digitálními daty o sekvencích DNA.

Schválený text slibuje výrazné navýšení finanční pomoci, kterou by vyspělé země měly přispívat rozvojovým zemím na ochranu přírody. Tato pomoc by měla do roku 2025 dosáhnout 20 miliard dolarů a do roku 2030 již 30 miliard dolarů. Existuje již konkrétnější představa, odkud se tyto peníze vezmou? A jsou členské země EU včetně ČR připraveny takto přispívat rozvojovým zemím?

Významné navýšení finanční pomoci bylo hlavním předpokladem pro to, aby byl nový rámec a ambiciózní cíle v oblasti ochrany biodiverzity přijaty. Finanční pomoc by měla být směrována primárně do rozvojových zemí, do roku 2025 by to mělo být Vámi zmíněných 20 miliard dolarů ročně, od roku 2025 do roku 2030 pak dokonce 30 miliard dolarů ročně. Celkově by mělo být do roku 2030 takto mobilizováno 200 miliard dolarů. Jedná se o finance ze všech zdrojů, tzn. z veřejného i soukromého sektoru. Významnou část bude určitě představovat i oficiální rozvojová spolupráce, plán na její zdvojnásobení do roku 2030 byl za Evropskou unii oznámen již před časem. Z pohledu ČR bude určitě snaha posílit rozvojovou pomoc zaměřenou na ochranu biodiverzity a svou částí tak přispět k výše dohodnutým sumám, což bude pochopitelně vyžadovat další jednání s Ministerstvem zahraničních věcí a Českou rozvojovou agenturou, které jsou k této problematice gesčně příslušné. Nicméně již nyní ČR významně přispívá a v posledních letech navyšuje finanční podporu směrovanou do tzv. Globálního fondu pro životní prostředí, kdy tento nástroj bude určitě představovat hlavní zdroj finanční pomoci na ochranu biodiverzity směřující od ČR rozvojovým zemím.

Delegace Demokratické republiky Kongo prý přijatou dohodu zpochybňovala a požadovala, aby pro distribuci finanční pomoci vznikl nový fond oddělený od Globálního fondu pro životní prostředí. Nevíte o co v tomto sporu šlo a zda se jej podařilo urovnat?

Ano, tato relativně nepříjemná situace tam skutečně nastala. Demokratická republika Kongo a další africké země trvaly na tom, aby byly celkové finanční prostředky na ochranu biodiverzity do rozvojových zemí ještě větší. Původně šlo i o ten zcela nový fond, nakonec byla ale shoda na kompromisu, že to bude sice nový fond, ale právě v rámci existujícího Globálního fondu pro životní prostředí. Ten konflikt nastal až během závěrečného schvalování celého balíčku včetně nového globálního rámce, kdy Demokratická republika Kongo vyjádřila své obavy a de facto nesouhlas právě s tím, že dohodnuté finance nejsou dostatečné. Čínský předseda COP 15 pak celý balíček přesto schválil, což vzbudilo vlnu nevole od několika afrických států. Dle výkladu právních expertů Sekretariátu Úmluvy byla situace v souladu s procedurálními pravidly, ale rozhodně to tak v daný okamžik nevypadalo. Celou situaci se podařilo urovnat až druhý den při závěrečném plenárním zasedání za účastni ministryně životního prostředí Demokratické republiky Kongo, která vyjádřila schválenému rámci podporu.

Na nedávné klimatické konferenci COP27 bylo dohodnuto, že vznikne speciální fond pro kompenzace škod způsobených změnou klimatu zvláště zranitelným zemím. Souvisí nějak tyto kompenzace se slibovanými financemi na ochranu biodiverzity, nebo se jedná od dva zcela oddělené mechanismy finanční pomoci?

Jedná se o oddělené věci. Speciální fond pro kompenzace škod způsobených změnou klimatu na COP 27 se bude muset ještě konkrétně nastavit, v každém případě se jedná o nezávislý proces na tom, co bylo dohodnuto pro mezinárodní financování ochrany biodiverzity na COP 15. Určitě je ale nutné v souvislosti s touto otázkou vyzdvihnout silnou spojitost mezi ochranou klimatu a ochranou biodiverzity. Jedním z klíčových výstupů COP 15 podtrhujících tuto spojitost je uvedení tzv. nature-based solutions, čili opatření založených na přírodních nebo přírodě blízkých procesech jako jednoho z nástrojů využitelných pro realizace adaptačních a mitigačních opatření na změnu klimatu.

Na první části konference COP15 v čínském Kunmingu ohlásil čínský prezident záměr posílat každoročně částku 233 milionů dolarů do nově vytvořeného "Kunmingského fondu pro biodiverzitu", jenž má podporovat ochranu biodiverzity v rozvojových zemích, a k tomuto kroku vyzval i ostatní země. Měla tato výzva nějaký ohlas?

Tato ohlášená iniciativa a zřízení nového čínského národního fondu, ze kterého by měla být financována ochrana biodiverzity v rozvojových zemích, byla určitě pozitivně vnímána, byť není zřejmé, jakým způsobem bude Čína tyto prostředky rozdělovat. Ostatní země, zejména pak největší poskytovatelé rozvojové pomoci, oznámily vlastní závazky a navýšení finančních toků. V tomto směru vzniklo mnoho různých aktivit, např. 10 bodový akční plán pro financování globální ochrany biodiverzity do roku 2030, který podpořila i ČR.

Jaké další kroky budou následovat, aby se schválené cíle začaly naplňovat?

Hlavním nástrojem pro naplnění nového globálního rámce a jeho cílů jsou tzv. národní strategie a akční plány. Je de facto na každém státu, jak globální cíle přenese na národní úroveň. Možná by se mohlo zdát, že toto je slabina celého schváleného rámce, ale není tomu tak. Celý tento systém implementace globálních cílů poskytuje dostatečnou flexibilitu jednotlivým státům při zohlednění národních priorit a reálných možností. Je evidentní, že k plnění různých cílů mohou jednotlivé státy přispět různou měrou, ve vztahu k vymezení nových chráněných území mohou přirozeně více přispět státy s dostatečnou rozlohou a dostatečným množstvím zachovalých ekosystémů, k plnění dalších cílů pak adekvátní měrou zase jiné. Z pohledu ČR teď bude nezbytné aktualizovat Strategii ochrany biologické rozmanitosti ČR a Státní program ochrany přírody a krajiny tak, aby plně reflektovaly jak nově schválené globální cíle, tak i Strategii EU pro oblast biodiverzity. Tato aktualizace by měla proběhnout v příštích dvou letech a nová národní strategie by měla být účinná od roku 2025.

Jakými mechanismy budou státy tlačeny k tomu, aby své závazky naplňovaly?

Součástí schváleného balíčku, který obsahuje nový rámec a cíle, je i část týkající se monitoringu a reportingu. Jedná se o soubor konkrétních povinností, které musí státy reflektovat a jejichž prostřednictvím budou reportovat o pokroku, který byl v plnění globálních cílů dosažen na národních úrovních. Z pohledu EU bylo přijetí takového to nástroje pro reporting naprosto klíčovým předpokladem pro podporu ambiciózních cílů. Nemělo by smysl přijímat nové globální cíle, pokud bychom neměli jasně formulovaný způsob, jakým budou jednotlivé státy své závazky reportovat. Celý systém umožní kontrolu toho, jak jsou státy v plnění cílů úspěšné či nikoliv, čímž budou právě tlačeny k tomu, aby je naplňovaly. Rovněž je očekáváno, že jednotlivé státy budou pod drobnohledem veřejnosti a nevládních organizací, jak své povinnosti plní či nikoliv.

Hodnotíte konferenci celkově jako úspěšnou?

Rozhodně ano. A to ve dvou rovinách. Ta první vychází z faktu, že se po značném úsilí podařilo přijmout dostatečně ambiciózní strategický rámec s kvalitními, často numerickými cíli, které mají předpoklad dosažitelnosti a měřitelnosti. Společně s přijetím výše zmíněného reportingu a sady indikátorů pro vyhodnocení plnění jednotlivých cílů, představuje tato část přijatého balíčku nad očekávání uspokojivý výstup i z pohledu EU. Další části dohody, které se týkají mobilizace finančních zdrojů, budoucího mechanismu ke sdílení přínosů plynoucích z využívání digitální sekvence genetických zdrojů a další, představují z pohledu EU akceptovatelný kompromis. Druhá rovina reflektuje zvládnutou roli předsednictví. Zpětná vazba, kterou české předsednictví a celá delegace ČR v Montrealu získala od členských států a Evropské komise, dokazuje, že se nám naši úlohu podařilo splnit nad očekávání dobře a tím jsme aktivně přispěli k tomu, že byla z velké míry prosazena pozice EU a výsledky konference tak můžeme hodnotit pozitivně. Za to patří velký dík všem členům delegace ČR a všem expertům z členských států a Evropské komise, kteří se podíleli na perfektní týmové práci.