Říkají oni

Chráněné krajinné oblasti (CHKO) jsou v zákoně č, 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny definovány jako rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a travnatých porostů, s hojným zastoupením dřevin, popřípadě s dochovanými památkami historického osídlení. Hospodářské využívání těchto území se provádí podle zón odstupňované ochrany tak, aby se udržoval a zlepšoval jejich přírodní stav a byly zachovány a vytvářeny optimální ekologické funkce těchto území. V současné době existuje v ČR 26 CHKO, které pokrývají 14,42 % rozlohy území státu.

Národní parky jsou (NP) jsou v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny definovány jako rozsáhlá území s typickým reliéfem a geologickou stavbou a převažujícím výskytem přirozených nebo člověkem málo pozměněných ekosystémů, jedinečná a významná v národním měřítku. Dlouhodobým cílem ochrany NP je zachování nebo postupná obnova přirozených ekosystémů včetně zajištění nerušeného průběhu přírodních dějů v jejich přirozené dynamice na převažující ploše území národních parků. Všechny naše NP by měly odpovídat II. kategorii národních parků podle kategorizace IUCN, s minimálně 75% podílem plochy ponechané přirozenému vývoji.

V současné době existují v ČR 4 NP, které pokrývají 1,5% rozlohy území státu.

U obou se tedy jedná o velkoplošně chráněná území s podobnou charakteristikou jejich přírodního prostředí. Rozhodující rozdíl je v tom, jak se s tímto prostředím nakládá. Zejména tedy, kdo má na daném území právo hospodaření a nakládání se zemědělskými a lesními pozemky včetně ostatních nemovitostí ve vlastnictví státu, a jaká jsou možnosti a pravidla pro využívání majetků soukromých.

Na území CHKO mají právo hospodaření ve státních lesích státní podniky Lesy České republiky, s.p., případně Vojenské lesy a statky, s.p., stejně, jako jim náleží výkon práva myslivosti a práva rybářství. Na území CHKO platí v plném rozsahu pro hospodaření v lesích Lesní zákon 289/1995 Sb. a organizace spravující lesy nesou za jejich stav osobní zodpovědnost před tímto zákonem. Hospodaření v lesích probíhá podle Lesních hospodářských plánů, zpracovaných vždy na období 10 let, a na jejich tvorbě a schvalování se podílejí i orgány ochrany přírody. Správa CHKO se ale vyjadřuje i k dalším oblastem života, kterou provozuje privátní nebo podniková sféra – stavební činnost, zemědělství, myslivost, rybářství, turistika atd. atd., není zde ale orgánem státní správy, vydává pouze odborná stanoviska. Provoz Správy CHKO je hrazen ze státního rozpočtu, hospodářská činnost na území CHKO probíhá v režii vlastníků a správců jednotlivých majetků.

Na území NP přechází právo hospodaření ve státních lesích a na zemědělské půdě na Správu národního parku, stejně jako na ni přechází výkon práva myslivosti a rybářství. Lesní zákon na území NP neplatí a jeho funkci plně přebírá „Plán péče“ o NP. Plán péče vypracovává, schvaluje, realizuje a v případě potřeby i mění Správa NP. Určuje rozsah jednotlivých zón i jejich změny. Na územích, ponechaných přirozenému vývoji, určuje jejich další vývoj příroda. Nikdo už tedy nenese žádnou osobní zodpovědnost za jejich stav, ale také se nemůže divit, když na těchto územích ničí les vichřice, požáry, anebo kůrovec, protože to je přirozená součást přírodních procesů. Dřevo se nezpracovává. Národní park v tomto smyslu tedy není vyšším stupněm ochrany přírody, je pouze vyšším stupněm úřednické moci – dokonce se nechá říci, že až absolutní moci. I když existují určité poradní orgány Správy NP, v kterých mají zastoupení i obce, tak podle zkušeností z již existujících národních parků žádná obec nemá právo „veta“ a NP si vždy prosadí své. Provoz Správy NP i celá jeho hospodářská činnost je hrazena z prostředků státního rozpočtu.

Říkáme my

Hospodaření v lesích v CHKO se řídí lesním zákonem a provádí se na základě lesního hospodářského plánu (LHP), který vypracuje k tomu oprávněná odborná instituce (např. Lesprojekt) a schvaluje orgán státní správy v oboru lesního hospodářství na úrovni krajského úřadu. Správa CHKO je hlavním partnerem při tvorbě LHP, zejména pokud se týká lesů v I. a II. zóně CHKO a na území maloplošných chráněných území. LHP má platnost 10 let. Jeho schvalování nepodléhá správnímu řádu (§27, odst. 6 lesního zákona). Vlastní hospodaření v lesích provádí vlastník nebo jím pověřený hospodář. V případě lesů v majetku státu jsou to právnické osoby Lesy ČR, státní podnik, Vojenské lesy a statky, státní podnik a na Křivoklátsku také Lesní správa Lány, která je zařízením Kanceláře prezidenta republiky. K významným vlastníkům lesů na Křivoklátsku patří Colloredo-Mansfeld.

Způsob péče o chráněná území, včetně lesů v národních parcích, se řídí zákonem o ochraně přírody a krajiny a provádí podle plánu péče (PP), který pořizuje k tomu oprávněná instituce (správa NP, za spolupráce s mnoha dalšími institucemi, univerzitami, ústavy Akademie věd apod.) a schvaluje příslušný orgán státní správy, kterým je přímo MŽP. PP má dobu platnosti 15 let. PP jsou projednávány ve správním řízení, do kterého jsou přizváni další účastníci, včetně obcí a dalších dotčených osob a organizací.

Diskutovanou věcí je i rozsah tzv. bezzásahových území budoucího NP. K tomu je třeba říci, že součástí tzv. bezzásahových ploch nebude celý NP, ale v okamžiku vyhlášení parku jen plochy současných NPR a ještě ne celé, pouze ty, které jsou bezzásahové již dnes. Uváděných 75% plochy parku je ideální cílový doporučovaný v mezinárodních materiálech, které ale nejsou závazné. V podmínkách ČR se s tak velkým rozsahem bezzásahových území v NP ani nepočítá. Za reálné se považuje spíše 50%, ke kterému je ale třeba dospět postupnými kroky, rozloženými do mnoha desetiletí, podle současného stavu i potenciálního vývoje společenstev. Pravděpodobně dokonce nepůjde o úplnou bezzásahovost, spíše se v budoucnu bude jednat vždy o výjimečné zásahy v případech negativních vlivů z okolních nechráněných území a ploch méně přísných zón. Rozdíl mezi péčí o chráněná území a hospodařením v lesích je v tom, že v chráněných území jsou předmětem zájmu a péče celá společenstva či ekosystémy, a ne pouze porosty hospodářských dřevin a jejich produkční vlastnosti. Takže zatímco v hospodářském lese jsou vichřice, sněhové polomy nebo požár posuzovány jako škody, na jejichž likvidaci je třeba vynaložit mimořádné prostředky, v chráněných územích jsou součástí přirozeného vývoje a až na oheň se příliš neřeší. U ohně je situace složitější. V důsledku postupující klimatické změny se prohlubují významná suchá období a riziko spontánních i zaviněných požárů stále stoupá (viz statistiky výjezdů požárních jednotek). Jak takový požár v chráněném území posuzovat není jasné. V minulosti byly požáry v přírodě běžným úkazem i způsobem, jak získávat novou zemědělskou půdu. Ale dnes?

Pokud jde o biotické činitele, jako je podkorní hmyz, jsou také přirozenou součástí přírodních procesů a škodí jen tam, kde byla lidskou činností narušena přirozená ekologická rovnováha. To se týká typicky smrkových monokultur, kterým se nevyhnuly ani Křivoklátské lesy, byť v menším rozsahu než jiné regiony Čech a Moravy. Kromě smrkových se v minulosti sázely i borové a modřínové porosty na nevhodných stanovištích, a i ty jsou dnes oslabené, prosychají a ztrácejí své produkční i mimoprodukční vlastnosti.