Válečná běsnění, harašení jadernými zbraněmi, ideologické blouznění i ekonomické těžkosti, to je jen malý výsek problémů, kterým čelí lidstvo v první polovině 21. století. A k tomu všemu hroutící se světové ekosystémy, masové vymírání druhů a rychlé klimatické změny, ohrožující jak lidskou civilizaci tak život jako takový. Člověk by si mohl myslet, že se ocitl v jakémsi dystopickém románu o konci světa, a tak není divu, že přibývá lidí, kteří se ptají po příčinách i hlubších souvislostech. 

Jak spolu ony ekonomické, ekologické, politické a bezpečnostní problémy souvisejí? A nemají nakonec všechny ty krize společnou příčinu, či snad dokonce viníka? To je otázka, která dnes napadá leckoho a leckdo na ni také odpovídá. Nejpohotověji zareagovali konspirační teoretici s celou škálou možných vysvětlení - od tvrzení, že všechny problémy světa záměrně zosnovaly neziskové organizace financované Georgem Sorosem, přes teorie o negativním ovlivňování lidstva za pomocí jedovatých chemikálií vypouštěných z letadel, až po výklady, že současné civilizační problémy souvisejí s příchodem mimozemšťanů z dosud neobjevené planety. 

Otázka, jak spolu jednotlivé krize souvisejí, však nedráždí jen fantazii konspirátorů, ale rezonuje také v akademických kruzích. Jako protipól ke všem konspiračním narativům se tak na akademické půdě rozvíjí nové koncepty a paradigmata, jež mohou zásadně ovlivnit způsob, jakým nahlížíme na svět kolem nás. Souhrnně se o těchto úvahách mluví jako o teorii Antropocénu, i když se vlastně o žádnou teorii v přísném slova smyslu nejedná. Ve skutečnosti jde o celou řadu přelomových konceptů v nejrůznějších vědeckých oborech, které zpravidla vznikly nezávisle na sobě, ale které se přesto pozoruhodně doplňují a lze z nich poskládat relativně konzistentní a na vědeckých poznatcích založený výklad velmi komplikovaných a vzájemně provázaných jevů, jichž jsme aktuálně svědky. [28] 

LOVECKO-SBĚRAČSKÁ SPOLEČNOST 

Vzhledem k nepředstavitelně dlouhé době, během níž dominovaly Zemi lovecko-sběračské komunity a kvůli kusým informacím, které o těchto společnostech máme, si při vyhodnocování vlivu člověka na okolní prostředí musíme vystačit s poměrně jednoduchými modely. Základním teoretickým modelem, který dobře zapadá do konceptu antropocénu a je rovněž dobře zakotven na akademické půdě, je tzv. Malthus-Boreserupiánský model. Ten vychází ze dvou vzájemně se doplňujících teorií a je součástí neomalthusiánské myšlenkové tradice. [2]

Malthusiánský model

Jádrem malthusiánské teorie jsou zákonitosti, vysvětlující vztah mezi demografickým a ekonomickým vývojem. Tyto zákonitosti nám říkají, že při dané technické úrovni závisí blahobyt společnosti na tom, jak velké množství přírodních zdrojů má daná populace k dispozici. Pokud na malý počet lidí připadá velké území s dalšími přírodními zdroji, životní úroveň většiny lidí bude poměrně vysoká. Pokud se naopak velké množství lidí bude dělit o relativně malé území, lidem se povede mnohem hůře. [1] 

Boserupiánský model 

Teorie Ester Boserupové se zabývá stejným jevem jako malthusiánská teorie, kdy rostoucí lidská populace naráží na limity v podobě omezených přírodních zdrojů. Na rozdíl od Malthusovi teorie se však nezaměřuje na katastrofické důsledky, jež z této situace plynou, ale soustředí se na to, jaký vliv to bude mít na následný ekonomický vývoj a technický pokrok. Teorie E. Boserupové nám říká, že pokud rostoucí lidská populace čelí nedostatku přírodních zdrojů, zareaguje na to rozsáhlou reorganizací celé společnosti a změnou způsobu výroby. [12] 

Tato tzv. “socio-ekologická transformace” bývá pro společnost dosti bolestivá, neboť nový způsob obživy je zpravidla pracnější a časově náročnější než ten dosavadní. Umožňuje však hospodárněji využívat přírodní zdroje a uživit větší populaci lidí. Transformace vede rovněž k rychlému technickému pokroku a prohlubující se dělbě práce, což umožňuje překonat počáteční obtíže a nevýhody nového způsobu výroby. [12] 

Ekologická katastrofa v době ledové 

Je fascinující, že díky moderní archeologii dokážeme působení malthusiánských zákonů zřetelně rozpoznat již v prehistorických dobách. Když člověk dnešního typu zahájil asi před 60 000 lety svou expanzi, jednalo se o velmi nepočetnou populaci. Konec konců všichni lidé na světě jsou pravděpodobně potomky jednoho nebo několika nepočetných kmenů. Během pár desítek tisíc let však člověk ovládl všechny kontinenty (kromě Antarktidy) včetně Austrálie a Severní i Jižní Ameriky. I když toho o této době víme pramálo, lze předpokládat, že tato expanze spočívala v hubení velkých šelem a jejich nahrazování v roli vrcholového predátora. [4] 

Archeologické nálezy přitom ukazují, že skladba kořisti pravěkých lovců se zvolna posouvala od velkých zvířat k drobnější zvěři a také k většímu podílu rostlinné stravy. Tyto posuny v jídelníčku lovců jsou pak ve shodě s poklesem výskytu větších zvířat v dané oblasti a růstem lidské populace. To si můžeme ilustrovat třeba vývojem na Předním Východě, který byl díky příznivému klimatu již od nejstarších dob hustě osídlen a tlak lovců na stavy velkých býložravců se tu projevil obzvláště brzy. I zde lovci původně upřednostňovali velké kopytníky jako byl pratur, jelen či kůň. Ale už asi před 40 000 lety se museli přeorientovat na drobnější ale početnější gazely a daňky, kteří se na několik dalších desítek tisíc let staly jejich hlavní kořistí. Před asi 20 000 lety pak v jídelníčku lovců začíná vzrůstat i podíl vysloveně drobné zvěře - ptáků, plazů, zajíců, ryb či měkkýšů a významně rostl také podíl rostlinné stravy včetně obilovin. [7] 

Z těchto poznatků tedy můžeme usuzovat, že rostoucí populace pravěkých lovců lovila stále větší množství své oblíbené kořisti a to až do chvíle, kdy došlo ke zhroucení její populace. V tom můžeme spatřovat působení neomalthusiánských zákonitostí, kdy růst lidské populace začal narážet na ekologické limity, což ohrožovalo jak lovnou zvěř tak samotnou lidskou společnost. Východiskem z této krize pak byl přechod k lovu méně preferované kořisti či ke sběru rostlinných produktů, v čemž lze zase spatřovat boserupiánskou transformaci. [8]

NEOLITICKÁ REVOLUCE 

Neolitická revoluce byla dlouhou dobu vnímána jako série zásadních inovací, které zvýšily produktivitu práce, přinesly blahobyt a poskytly lidem bezpečnější způsob obživy. Studiem preneolitických společností však bylo zjištěno, že techniky nutné ke zvládnutí zemědělské výroby, byly známy po dlouhá tisíciletí před neolitickou revolucí a přesto nevedly ke klasickému zemědělství. Na Předním východě uměli lidé již před 20 000 lety sklízet obilí, zpracovávat je na mouku, péci chlebové placky a zdá se, že uměli dokonce vařit pivo! Na území Číny zase lidé již před 25 000 lety uměli sklízet a zpracovávat rýži. Přesto byl tento zdroj potravy jen doplňkový a lidé neměli potřebu přejít na zemědělský způsob života. [9] 

Neolitická revoluce je rovněž demonstrací známého malthusiánského paradoxu, kdy na místo toho, aby zemědělství pomohlo lidem dostat se z bídy, vedlo k rychlému růstu populace a tím ke zvětšování počtu strádajících lidí. Jedná se o typický důsledek situace, kdy technický pokrok sice zvětšuje nosnou kapacitu, ale nedokáže udržet krok s rychlostí populačního růstu. [10] 

Navzdory tomu, nebo možná právě proto, že přechod k zemědělství sebou přinesl zhoršení životní úrovně, dochází v tomto období k mimořádně rychlému technickému rozvoji. Usedlý způsob života a větší počet lidí, žijících na jednom místě, umožnil výrazné prohloubení dělby práce a vydělení specializovaných řemesel. V relativně krátké době došlo k bouřlivému rozvoji soukenictví, tkalcovství, hrnčířství, truhlářství, výroby dokonalých kamenných nástrojů a v pozdější době i metalurgie a zpracování kovů. Pokrok v řemeslné i zemědělské výrobě nakonec učinil život v zemědělských komunitách relativně snesitelným. [10] 

Komunity, které zemědělskou transformací úspěšně prošly, získaly nad ostatními jasnou převahu, neboť technologický náskok, násobně vyšší počet obyvatel a také odolnost vůči nemocem, které sebou zemědělský způsob života přinášel, znamenal větší ekonomickou, vojenskou i politickou sílu. Jakmile se tedy někde zemědělství prosadilo, šířilo se pak z politických důvodů i do míst, která přelidněním netrpěla. Díky pokrokům v paleogenetice dnes například víme, že neolitické národy z Předního Východu, kteří si zemědělství osvojili jako první, dokázali své převahy náležitě využít k expanzi do širokého okolí (včetně Evropy), které zcela opanovaly. [11] 

Tato zákonitost platí obecně ve všech obdobích a my si proto musíme v tomto smyslu rozšířit i náš jednoduchý Malthus-Boserupiánský model. Kvůli nerovnoměrnému demografickému vývoji dochází k socio-ekologické transformaci zpočátku jen v hustě osídlených regionech, které trpí nedostatkem půdy či dalších přírodních zdrojů. Avšak poté, co se nový způsob produkce v některém regionu prosadí, šíří se do ostatních regionů v důsledku mocenského soupeření. [12]

AGRÁRNÍ SPOLEČNOST 

Pokud se populační tlak v lovecko-sběračské společnosti projevoval rostoucím počtem ulovených zvířat a po zhroucení populací oblíbené kořisti přechodem k méně oblíbeným druhům zvěře či k rostlinné stravě, v zemědělské společnosti zase vidíme stále rozsáhlejší využívání lehkých a úrodných půd a po jejich plném obsazení přechod k půdám těžším, chudším a k zemědělství méně vhodným. [12] 

Demografický růst má zpravidla exponenciální charakter, a tak zatímco osídlení úrodných nížin, tvořících zhruba 15% celkového území, trvalo mnoho tisíc let, k osídlení zbylých 85% území stačilo již jen několik staletí. Ve vrcholném středověku proto Evropa zažívá rychlý populační růst doprovázený prosperitou, ale také masivním odlesňováním, které vyvrcholilo v průběhu 12. a 13. století. [13] 

Osídlování hůře obdělávatelných zemědělských půd umožnilo výrazně zvýšit hustotu obyvatel a tím i vojenskou a ekonomickou sílu země. Proto byl tento proces (v Čechách známý jako vnitřní a vnější kolonizace) vydatně podporován a organizován krály, knížaty i vrchností. I když bylo tedy osídlování méně úrodných půd zpočátku vynucené přelidněním úrodnějších oblastí, v další fázi se již tento proces šířil a zrychloval čistě v důsledku vojensko - ekonomického soupeření. [13] 

Populační růst a spotřeba společnosti

Pro pochopení vývoje lovecko-sběračských i raně zemědělských společností jsme si doposud vystačili s rozšířeným, ale stále poměrně jednoduchým Malthus-Boserupiánským modelem. Pro analýzu agrárních společností, o kterých máme již detailnější znalosti, si však tento model musíme znovu rozšířit a poněkud upravit. [2]

Nosnou kapacitu jsme si definovali v biologickém smyslu jako maximální počet jedinců, které daný region při dané technické úrovni dokáže uživit a takto definovanou nosnou kapacitu jsme porovnávali se skutečnou velikostí populace. Přitom jsme však mlčky předpokládali, že se společnost o produkty své práce dělí rovným dílem. Toto zjednodušení může být přijatelné pro kmenové společnosti, ale u agrárních společností se složitou společenskou a třídní strukturou je již tento předpoklad neudržitelný. Kromě toho je zřejmé, že nedostatkem přírodních zdrojů je limitována především ekonomická produkce a teprve skrze ni populační růst. [26]   

Pro rozvinuté společností je proto vhodnější definovat si nosnou kapacitu ekonomicky jako maximální produkci (národní důchod či HDP), které daný region o dané technické úrovni může dosáhnout při plném využití všech přírodních zdrojů. Tuto nosnou kapacitu pak nesrovnáváme s velikostí populace ale s její reálnou ekonomickou produkcí. Čím početnější obyvatelstvo v daném regionu žije, tím větší je také jeho spotřeba a výroba. S rostoucím počtem obyvatel tedy poroste i celkový objem výroby a přiblíží-li se k nosné kapacitě (maximální možné produkci), bude společnost čelit socio-ekologické krizi. [26]

Takto upravený model dokáže vysvětlit tytéž jevy jako model dosavadní, ale je obecnější a připouští možnost, že celková spotřeba může růst i z jiných příčin než je populační růst. K těmto dalším příčinám patří především zvyšování životní úrovně obyvatelstva nebo určitých segmentů společnosti. [26]

Diferenciální renta

Nově pojatý Malthus-Boserupiánský model si pak můžeme přirozeně rozšířit také o teorii diferenciální renty, kterou koncem 18. století formuloval D. Ricardo a kterou později zobecnili marginalisté. Roste-li populace lidí, zvyšuje se také poptávka po potravinách a tím i po obilí. Nemá-li však společnost k dispozici dostatek úrodné půdy, vede tato poptávka k nárůstu cen obilí na takovou úroveň, při které se již vyplácí obdělávat i méně úrodnou půdu. Rostoucí ceny potravin vedou na jedné straně k chudnutí dělníků, nádeníků, čeledínů atd., kteří si za svou mzdu mohou dovolit čím dál tím méně produktů, ale na druhé straně umožňuje rolníkům obdělávat i horší půdy. [26]

Krize agrární společnosti 

Středověká agrární společnost narazila na své limity v průběhu 14. a 15. století, tedy v období známém jako “krize pozdního středověku”. Zatímco 12. a 13. století bylo charakteristické prosperitou a relativně slušnou životní úrovní, během následujících dvou staletí stíhala evropskou společnost jedna katastrofa za druhou. Obživu rostoucí populace již nebylo možné zajistit novou zemědělskou půdou, neboť většina pralesů již byla vykácena. Zvětšoval se proto počet bezzemků, rostly sociální rozdíly mezi samotným venkovským obyvatelstvem, zlevňovala pracovní síla a klesala životní úroveň. Během 14. století zažila Evropa celou sérii strašlivých hladomorů, doprovázených i takovými jevy jakými byl kanibalismus, záměrné usmrcování dětí či vysoká kriminalita. Hladomory si vyžádaly obrovský počet obětí, jež byl dále zvětšován ničivými epidemiemi. Ty kosily nejen vyhladovělou lidskou populaci, ale také hospodářská zvířata. [14] 

Spojitostí mezi sociálními krizemi a válečnými konflikty je však více. Je např. známo, že v dobách všeobecného nedostatku se častěji využívá taktika spálené země, neboť vypalováním vesnic a záměrným ničením úrody lze protivníkovi právě v této situaci zasadit obzvláště citelné rány. Všechny zmíněné faktory hrály velkou roli ve stoleté válce, kde došlo na obou stranách k přechodu od tradičních feudálních armád k velkým armádám žoldnéřským a taktika spálené země patřila k typickým způsobům boje, a to zejména ze strany anglických vojsk. [15] 

Dalším důvodem, proč špatná ekonomická situace a všeobecné strádání vede k rozsáhlým a vleklým válečným konfliktům, jsou politické turbulence, které narušují dosavadní mocenskou rovnováhu. V těžkých dobách čelí všechny velmoci a státní útvary nejrůznějším sociálním požadavkům, politickým bojům a separatistickým tendencím, které oslabují centrální vlády. Velmoci, jež tento tlak neustojí, se rozpadnou, zatímco ty silné posílí a snaží se následně své převahy využít. Ze všech uvedených důvodů tak lze i na válečné běsnění nahlížet jako na důsledek širší socio-ekologické krize, i když je tato souvislost pouze nepřímá a odlišná od původních malthusiánských předpokladů. [15] 

Krize pozdního středověku je typickým příkladem socio-ekologické krize, kdy populační růst na jedné straně a vyčerpání rezervoáru zemědělské půdy na straně druhé vedl k nezměrnému strádání, hladovění, k ničivým válkám a epidemiím, jejichž výsledkem byla drastická redukce počtu obyvatel. Odhaduje se, že v důsledku těchto faktorů počet obyvatel v Evropě poklesl z nějakých 80 milionů lidí na 40 až 55 milionů, což představuje 30% až 50% tehdejší evropské populace. [14] 

Podívejme se ještě, jak se situace vyvíjela dále. Jakkoli to může znít cinicky, drastický pokles počtu obyvatel vedl k výraznému zlepšení životní úrovně následujících generací. Řada zemědělsky využívaných pozemků začala po morových ranách pustnout a na vylidněných místech znovu vyrůstal sekundární prales. Lidé tak opět získali přístup k zemědělské půdě i ke dřevu a kvůli nedostatku pracovních sil rostly rovněž odměny za práci a snižovaly se sociální rozdíly ve společnosti. 16. století proto v Evropě patřilo k těm šťastnějším obdobím, během něhož se evropská populace opět nerušeně rozrůstala, a to až do 17. století, kdy krize udeřila nanovo. [14] 

Koncem 16. a začátkem 17. století se již v Evropě znovu projevuje nedostatek půdy a s ním související chudoba, drahota a sociální nerovnosti. V celé Evropě znovu propukají hladomory, vrací se epidemie moru, tyfu, neštovic aj. Tento vývoj byl pak završen třicetiletou válkou, která zejména ve střední Evropě (včetně Česka) zredukovala počet obyvatel až o 40%. Nedostatek půdy tím byl v této oblasti znovu zažehnán a projevovat se začal znovu až během 18. století. [14]

CESTA K PRŮMYSLOVÉ REVOLUCI 

Ochrana lesů 

Krize agrární společnosti se z ekologického hlediska projevovala hlavně pokračujícím odlesňováním. Lesy byly využívány jako zdroj nové zemědělské půdy pro rostoucí populaci zemědělců, avšak současně sloužily i k produkci konstrukčního a palivového dříví. V novověku se rozrůstala rovněž sklářská, hutní a další průmyslová výroba s ohromnou spotřebou dřevěného uhlí, potaše, smůly, lýka, atd. Takováto spotřeba vedla k nedostatku dřeva, který byl tak citelný, že se náročná odvětví, jakými byl třeba zmíněný sklářský a hutní průmysl, začala přesouvat do horských oblastí, kde se ještě vyskytovaly zbytky rozsáhlejších lesních porostů. V 18. století se rozloha lesů v Evropě dostala na své historické minimum a krajině mnohdy hrozilo úplné odlesnění. [16] 

Mizení lesů mělo dramatické důsledky pro evropskou přírodu, a to zejména pro druhy vázané na lesnatou krajinu. Zcela vyhuben byl tou dobou pratur, neboli divoký předek domácího skotu. Na pokraj vyhynutí se dostal zubr evropský, los evropský a dramaticky klesaly stavy i (dnes velice hojného) prasete divokého. Z evropské krajiny takřka vymizely dosud hojné šelmy jako medvěd hnědý, rys ostrovid a nakonec i vlk. Evropský prales byl z velké části tvořen podmáčenými lesy plnými periodických tůní a močálů, jež byly rájem pro nejrůznější druhy obojživelníků, bezobratlých živočichů a vodního ptactva. Odlesňování však šlo ruku v ruce s vysoušením krajiny a tím i likvidací těchto bohatých biotopů. [16] 

Neudržitelnost situace byla natolik zjevná, že se ji evropské státy již od středověku snažily řešit regulacemi lesního hospodaření. Jako první bylo ve většině evropských států zakázáno žďáření lesů. Poddaní byly vykazováni z královských i panských lesů a těžit palivové i stavební dřevo směli jen v lesích k tomu určených, a to zpravidla za poplatek. Stále více byla omezována také lesní pastva, která ohrožovala mlází a byla často hlavní překážkou samovolné obnovy lesa. Snaha o obnovu lesů a zvýšení produkce dřeva vyústila v 18. století až ke vzniku a podpoře moderního lesnictví, kdy byly lesy uměle vysazovány, prořezávány a v pravidelných intervalech mýceny. [16] 

Tento nový způsob produkce dřeva byl ve skutečnosti mnohem pracnější než dosavadní praxe a i zde platí, že se k němu lidé úchýlili jen z důvodu akutního nedostatku dříví. Průmyslové lesnictví totiž umožňovalo několikanásobně zvýšit hektarové výnosy dřeva a současně zlepšit i jeho kvalitu. Poté, co bylo palivové dříví nahrazeno uhlím a dřevěné uhlí koksem, byl nedostatek dřeva zažehnán. Světlé lesy, které byly doposud zdrojem palivového dříví a tvořili zhruba polovinu všech lesů již přestaly být rentabilní a byly rovněž přeměňovány na lesy vysoké, produkující kvalitní konstrukční dřevo. Několikanásobné zvýšení produkce dřeva spolu s jeho nahrazováním fosilními palivy umožnilo snížit tlak na lesy, jejichž rozloha se začala znovu zvětšovat a současně s tím se podařilo zajistit dostatečné množství této základní suroviny pro rozvíjející se průmysl. [16]

Proměna zemědělství 

Nedostatek zemědělské půdy spolu s vysokými cenami potravin nevedl jen k obdělávání stále horších půd, ale nutil hospodáře rovněž k hledání způsobů jak zvýšit produkci na hektar. Tato potřeba ještě více vzrostla v souvislosti s nástupem lesního průmyslu. Přeměna řídkých pařezin a pastevních lesů na vysoce produktivní zapojené lesy byla totiž podmíněna vyhnáním sedláků z lesa. Domácí zvířata se doposud běžně vykrmovala a pásla v lesích, kde se rovněž žala tráva a sklízelo krmné listí. Zákaz těchto praktik donutil sedláky k ustájení dobytka a k cílenému pěstování pícnin na polích. [17] 

Vývoj průmyslu 

Posunout limity agrární společnosti o něco dále se jako první podařilo přístavním městům a městům ležících na splavných řekách. Těm se dařilo rozvíjet řemeslnou výrobu rozmanitého druhu, výrobky exportovat do světa a z méně zalidněných regionů zase dovážet potraviny. Takováto města dokázala uživit daleko větší počet lidí, než kolik by se na daném místě uživilo zemědělstvím. [14] 

Silná konkurence a neomezená velikost trhu vedla již koncem středověku ke vzniku manufaktur, kdy se práce kvalifikovaných řemeslníků rozdělila mezi dělníky tak, aby se každý zabýval jen jednou výrobní operací. Tím bylo možné využít dělbu práce a výrazně tím zvýšit produktivitu výroby. Manufaktury se během několika staletí rozšířily z Italských měst do Nizozemí, Británie a později do Francie a dalších zemí a staly se předchůdcem tovární výroby. Čím levnější zboží dokázal průmysl vyprodukovat, tím více lidí byl schopen uživit, neboť levné zboží bylo možné prodávat a vyvážet ve velkém. [14] 

Zde můžeme vidět, že rozvoj průmyslové výroby, moderního lesnictví, intenzivního zemědělství i průmyslové výroby byl ve svých počátcích podmíněn socio-ekologickou krizí, kdy přelidněná společnost strádala nedostatkem potravin, dřeva a pracovních příležitostí. Není proto divu, že se průmysl začal rozvíjet nejprve v zalidněných částech Evropy jakými byla Itálie, Nizozemí, Anglie či Francie. A protože průmyslově vyspělejší státy získávaly nad méně vyspělými převahu, začal se průmysl šířit do dalších zemí díky cílené státní politice motivované mocenskými zájmy. [18]

Změna institucionálního rámce 

Přechodem od agrární společnosti ke společnosti průmyslové si opět můžeme ilustrovat zákonitosti rozšířeného Malthus-Boserupiánského modelu. Socio-ekologická krize, v níž společnost naráží na ekologické limity v podobě omezeného množství zemědělské a lesní půdy, vede na jedné straně ke katastrofickým událostem snižujícím velikost populace a na straně druhé k rozvoji intenzivnějších forem hospodaření, jež dokáží dané zdroje využívat efektivněji. Avšak do jaké míry se bude uplatňovat Malthusův scénář válek, epidemií a hladomorů a do jaké míry Boserupin scénář technického pokroku, již tato teorie sama o sobě vysvětlit nedokáže. 

Značnou podporu si však současně dokázaly získat i konzervativní síly podporované hlavně šlechtou a církevními kruhy. Ty chudobu a sociální problémy s úspěchem prezentovaly jako důsledek odklonu od pravé víry a příklonem k “bezbožné vládě peněz”. S idealizací minulosti, s představou o “harmonických” vztazích mezi vrchností a poddanými, jakož i s odsudkem “zkažené” měšťanské společnosti se setkáváme i v dobové literatuře jakou byly např. Balzakovy romány. Je tedy zřejmé, že tytéž společenské problémy, které pokrokovým silám pomáhaly prosazovat progresivní reformy nutné k nastartování rozvoje průmyslu, získávaly podporu též konzervativním silám, jež proti nim bojovaly. [18] 

Tyto zákonitosti dobře popisuje teorie institucionalismu, která přirozeně doplňuje malthus-boserupiánský model. Na základě této teoretické syntézy můžeme konstatovat, že rychlost i úspěch socio-ekologické transformace závisí především na podobě a fungování institucí, jež mohou technický pokrok urychlit, ale také zablokovat. A protože s jednotlivými institucemi, tedy se zákony, pravidly, rozpočty a způsoby rozhodování jsou spojeny ekonomické i politické zájmy rozmanitých společenských skupin, jsou změny těchto institucí vždy předmětem intenzivních politických bojů. [18] 

Je zajímavé, že náš rozšířený teoretický model dokáže určit i některé aktéry tohoto politického boje. Mocnou společenskou vrstvou, která má pramalý zájem na řešení socio-ekologické krize, jsou především vlastníci přírodních zdrojů, kteří pobírají tím větší rentu, čím je jejich nedostatek akutnější. Takovýmito vlastníky byly v té době především šlechta a církev, kteří vlastnili většinu zemědělské i lesní půdy. Naopak pro podnikatele, obchodníky, živnostníky, atd., kteří budovali nová ekonomická odvětví, představovalo řešení krize příležitost k vlastnímu živobytí i ke zbohatnutí. Ačkoli šlechticům nikdo nebránil v tom, aby příjmy z renty investovali do průmyslu, a mnozí z nich to skutečně dělali, přesto měla převážná část z nich tendenci změnám bránit. A naopak u městských elit skutečně vidíme častější příklon k progresivním změnám. [18]

PRŮMYSLOVÁ SPOLEČNOST 

Průmyslová revoluce 

Přechod od agrární k průmyslové společnosti vyvrcholil v období známém jako průmyslová revoluce, probíhající od 2. poloviny 18. století a po celé 19. století. Tak jako neolitická revoluce překonala omezení lovecko sběračské společnosti, průmyslová revoluce posunula limity agrární společnosti. A stejně tak, jako neolitická revoluce na Blízkém východě vedla zpočátku spíše k odblokování populačního růstu než ke zvyšování životní úrovně, tentýž efekt přinesla i průmyslová revoluce v Evropě. Evropská populace, jež dosud periodicky narážela na svůj strop a následě se hroutila, začala během průmyslové revoluce strmě růst, až se přiblížila k současným hodnotám. Zatímco roku 1700 čítala evropská populace zhruba 110 milionů lidí, roku 1800 to bylo asi 185 milionů a roku 1900 již 401 milionů. Tento ohromující nárůst populace byl absorbován především rozvíjejícími se městy, v nichž se koncentroval průmysl a kde vznikala rozlehlá dělnická předměstí. [19] 

Populační exploze 

Průmyslově vyspělé společnosti získávaly nad těmi agrárními jasnou převahu a to jak v rámci Evropy, tak v globálním měřítku. Tak jako neolitická revoluce umožnila národům Předního Východu ovládnout široké okolí včetně Evropy, průmyslová revoluce umožnila Evropě ovládnout bezmála celý svět. Opět zde můžeme sledovat obecnější zákonitost, kdy se nový typ společnosti, vzniklý původně v důsledku relativního přelidnění, šíří vlivem vojensko ekonomického soupeření i do oblastí s menší hustotou obyvatel. Vlivem evropské nadvlády se průmyslová výroba rozšířila takřka do celého světa a spolu s tím započala éra celosvětové populační exploze. Během 20. století se počet lidí na Zemi zvýšil z 1 miliardy na 6 miliard a během 21. století se dostal až na současnou úroveň 8 miliard. [20]

Demografický přechod 

Z historie víme, že takovýto demografický vývoj dříve nebo později narazí na ekologické limity, kdy se velikost populace začne hroutit. K poklesu počtu obyvatel docházelo v minulosti především díky hladomorům, válkám, epidemiím a dalším katastrofickým událostem a není vyloučeno, že v takovýto scénář vyústí i současná krize [24].  Existuje nicméně i naděje, že by se lidstvo tomuto vývoji mohlo vyhnout a to díky jevu, nazývanému “demografický přechod”. V podstatě každá průmyslová společnost, která dosáhla jistého stupně rozvoje, zaznamenala rychlý pokles porodnosti, který stabilizoval populaci nebo vedl dokonce k jejímu poklesu. [22] 

V Evropě a posléze v USA a dalších zemí Západu, došlo k demografickému přechodu již na přelomu 19. a 20. století a stabilizace počtu obyvatel spolu s pokračujícím ekonomickým růstem vedla záhy k dramatickému zvyšování mezd a zlepšování životní úrovně širokých vrstev obyvatelstva. Tento vývoj, byť se značným zpožděním, proběhl v posledních desetiletích i v Číně, Indii, Jihovýchodní Asii, Latinské Americe i v dalších částech světa. Zjednodušeně je možné říci, že populace je již stabilizovaná na všech kontinentech s výjimkou Afriky, kde bude demografický přechod dokončen patrně až ve 2. polovině 21. století. Velikost celosvětové populace by měla dosáhnout svého maxima někdy v 80. letech 21. století a následně by se měl počet lidí na Zemi snižovat. [20] 

Globální krize 

Avšak i když lze v demografickém přechodu oprávněně spatřovat naději, jeho příznivé účinky se dostaví příliš pozdě na to, aby sám o sobě současnou krizi vyřešil. Růst světové populace je stále velmi rychlý a spolu se zvyšováním životní úrovně velkého počtu lidí vede k rychlému růstu výroby a tím k enormnímu tlaku na přírodní zdroje. Jen za posledních 50 let se světová populace zdvojnásobila, globální HDP zečtyřnásobilo a objem obchodu se dokonce zdesetinásobil. Samotná produkce zemědělských plodin vzrostla za stejnou dobu na trojnásobek a těžba dřeva stoupla o 40%. Takovýto vývoj naráží na celoplanetární ekologické limity, čímž ohrožuje jak přírodu tak lidskou společnost samotnou. Dynamiku vývoje průmyslové společnosti i její krizi lze nejlépe ukázat na procesu urbanizace a na rostoucí spotřebě fosilních paliv. [24]

Převratné změny v zemědělské výrobě umožnily na jedné straně rozvoj průmyslových měst, ale současně s tím znamenaly také dramatickou proměnu venkovské krajiny. Zde je třeba poznamenat, že ačkoli agrární společnost zničila původní pralesy a na ně navázané ekosystémy, vzniklá zemědělská krajina byla ekologicky neméně bohatá a druhově pestrá. Jemnozrnná mozaika malých políček, luk, pastvin a sadů, protkaná řadou remízkou, mokřadů, pastevních lesů, rybníků, pařezin i solitérních stromů, představovala ideální biotop pro nespočet druhů hmyzu, ptáků, plazů i rostlin. Poslední dochované fragmenty této krajiny dnes představují biologicky nejcennější a nejčastěji chráněné přírodní lokality v Evropě, na nichž závisí přežití velikého počtu silně ohrožených druhů organismů. [19] 

Drobní farmáři, jež byly tvůrcem této krajiny, však byly vlivem technologického pokroku vytlačovány velkými farmami a agrárními podniky, které se specializovaly na masovou produkci několika málo druhů plodin či zvířat s vysokým stupněm mechanizace. Expanze agrárního a lesního průmyslu na úkor malých zemědělců tak znamenala rovněž ústup tradiční zemědělské krajiny ve prospěch uniformních lánů obilí, plantáží a smrkových monokultur s minimální biodiverzitou. [19] 

Zemědělská krajina sloužila po celou průmyslovou éru jako hlavní rezervoár volných pozemků i pracovních sil pro rozrůstající se průmysl, avšak tento potenciál je již dnes v řadě zemí vpodstatě vyčerpán. Na samou hranici možného se dostaly hektarové výnosy, které již nebude možné zvyšovat tak snadno jako dříve a vzhledem k tomu, že např. evropské zemědělství dnes zaměstnává pouhých 2 až 5 % populace, nemůže již být ani významným zdrojem pracovní síly. To má ovšem pro průmyslové země dramatické důsledky, neboť extenzivní růst spojený se zastavováním zemědělské půdy a rozšiřováním městských aglomerací, přispívá rozhodujícím způsobem ke každoročním přírůstkům HDP, na něž jsou tyto státy zvyklé a které jim zajišťují prosperitu [31]. Bez obětování potravinové soběstačnosti tedy tento model růstu nebude možné dál provozovat a případná závislost na dovozu potravin by zase znamenala velkou hrozbu do budoucna. [21] 

V situaci, kdy se městské aglomerace nemohou rozrůstat tak rychle, jak by potřebovaly, vzrůstají ve městech nájmy i ceny nemovitostí, což prohlubuje sociální nerovnosti ve společnosti. Nedostupnou se stává také zemědělská půda, neboť se zmenšuje její množství a je proto stále obtížnější zajistit zemi potravinovou soběstačnost. Tlak na pozemky se pak obrací rovněž proti posledním zbytkům tradičněji obhospodařované krajiny, která je  útočištěm většiny ohrožených druhů v Evropě a jež by pokračující intenzifikace zemědělství zničila. V rozvojových zemích, kde se na rozdíl od Evropy dochovaly původní pralesy, savany a další přirozené biotopy, je pak nedostatek pozemků řešen přeměnou těchto vzácných lokalit na zemědělskou půdu a zastavěná území, což rovněž vydatně přispívá ke globální hrozbě vymírání. [21] 

Stejně jako kdysi v agrární společnosti vede i dnes nedostatek pozemků k nárůstu renty, jež pobírají jejich majitelé. Avšak zatímco v agrární společnosti se jednalo především o zemědělskou a lesní půdu, dnes plyne podstatná část pozemkové renty z nemovitostí. Zvyšování nájmů a cen nemovitostí všeho druhu je ve vyspělých zemích hlavní příčinou vzrůstající majetkové a sociální nerovnosti, kdy lidé bez nemovitostí musí stále větší podíl svých příjmů odvádět na nájem či hypoteční splátky, zatímco majitelé nemovitostí disponují stále většími příjmy. Z velkých majitelů nemovitostí se z týchž příčin stává vlivná společenská vrstva, která na řešení socio-ekologické krize nemá velký zájem, což je v současnosti patrné hlavně na kampaních, jež vedou velcí hráči agrárního a lesního průmyslu proti snahám o ochranu biodiverzity. [26]

Klimatické změny 

Nedostatek volné půdy však zdaleka není jediným ekologickým limitem, na nějž dnes průmyslová ekonomika naráží. Zmínit můžeme průmyslový rybolov, který zdecimoval populace ryb v mořích a oceánech. Dále je to znečišťování vody, půdy i atmosféry a samozřejmě klimatické změny. [24] 

Ožehavost tohoto tématu vyplývá z toho, že spalování fosilních paliv, jež je hlavním zdrojem emisí skleníkových plynů, sehrává v průmyslové ekonomice ústřední roli. Spalovat uhlí se lidé naučili koncem 18. století kvůli akutnímu nedostatku dřeva a např. vynález koksu byl výsledkem cílevědomého úsilí o nahrazení drahého dřevěného uhlí pro vysoké pece levnější aternativou. Využití uhlí k vytápění domácností i průmyslových provozů umožnilo prolomit dosavadní ekologické limity spočívající v omezené produkci dřeva v odlesněné krajině. S vynálezem parního motoru pak začalo být uhlí využíváno i k pohonu strojních zařízení a průmysl poháněný párou spolu s železniční dopravou se pak stal synonymem pro průmyslovou revoluci. [23] 

S počínající elektrifikací průmyslu na přelomu 19. a 20. století se uhlí začalo využívat k výrobě elektřiny, jež poháněla strojní zařízení v průmyslu i v zemědělství a později i domácí spotřebiče. Rozvoj spalovacích motorů, který způsobil revoluci v dopravě a zásadním způsobem přispěl k mechanizaci zemědělství, vedl k rostoucí spotřebě ropy a inovace ve vytápění domácností i průmyslových provozů zase odstartovaly masivní těžbu zemního plynu. [23] 

Klimatická krize tuto rentu ještě zvyšuje, neboť nutí lidi omezovat spalování uhlí a tepelné elektrárny nahrazovat dražšími elektrárnami jadernými, fotovoltaickým, větrnými a tím také paroplynovými. To vede k vysokým cenám energií, jež na jedné straně zatěžují domácnosti a firmy, ale na druhé straně zvyšují rentu majitelům uhelných dolů a tepelných elektráren, kteří dokáží vyrábět elektřinu s nesrovatelně menšími jednotkovými náklady. Ústup od uhlí rovněž dramaticky zvyšuje spotřebu zemního plynu, a tím i rentu těm, kteří jej s nízkými náklady produkují. [26]

Díky propojení globální ekonomiky a nerovnoměrně rozmístěným nalezištím fosilních paliv se těžba koncentruje do několika států, kam plyne také největší podíl globální fosilní renty. Pro společenskou vrstvu, která má tyto lukrativní zdroje pod kontrolou, je pak relativně snadné podrobit si zbytek společnost a nadto ještě financovat výbojné války za účelem teritoriální expanze. Příkladem toho může být Rusko, jež ze své fosilní renty financuje válku na Ukrajině, Saudská Arábie která vede válku v Jemenu či Ázerbajdžán se svou invazí do Náhorního Karabachu. [30]

ZÁVĚR

Globální ekologická krize, které v současnosti čelíme, je bezprecedentní počtem lidí na Zemi a také svým rozsahem, neboť lidskou činností je dnes ohrožena sama existence světových ekosystémů a možná i života jako takového. V samotném principu se však jedná o krizi podobnou těm, s nimiž se lidstvo potýká celou svou historii. Náš teoretický model, jež tvoří jádro filozofie Antropocénu, nám říká, že ekologická krize je současně vždy krizí ekonomickou a společenskou, neboť ocitají-li se přírodní zdroje pod ekonomickým tlakem, je spolu s nimi ohrožen i ekonomický růst a společenská soudržnost.

Současná socio-ekologická krize má globální charakter, ale protože demografická a ekonomická situace je v různých zemích různá, projevuje se v jednotlivých částech světa odlišně. Zatímco v rozvojových zemích s vysokou porodností čelí lidé velké nezaměstnanosti, nepatrným mzdám a obrovské chudobě, ve vyspělých zemích se stabilizovanou populací zůstávají mzdy relativně vysoké. Jak rozvojové tak vyspělé země se však potýkají s rostoucími cenami bydlení, energií a potravin, jež na jedné straně prohlubují sociální problémy a na straně druhé zvyšují rentu majitelům nemovitostí a nerostných surovin. Koncentrace fosilní renty v několika málo zemích navíc usnadňuje vznik agresivních despotických režimů, jež svými dobyvačnými válkami ohrožují samu lidskou civilizaci.

V jednotlivých krizích, kterým dnes lidstvo musí čelit, tak můžeme oprávněně spatřovat různé projevy jediné socio-ekologické krize, jejíž příčinou je narážení ekonomického růstu na ekologické limity. Z historie víme, že každá socio-ekologická krize má vždy dvojí řešení, z nichž jedním je pokles počtu obyvatel a druhým transformace ekonomiky. Vzhledem k napjaté mezinárodní situaci nelze vyloučit, že současná krize vyústí v ničivé války doprovázené epidemiemi a hladomory, jež zredukují velikost světové populace tak jako se to v historii stalo již mnohokrát. Existuje však i naděje, že situaci vyřeší demografický přechod spolu s přechodem na nový způsob výroby energie a potravin, jež bude současně znamenat vznik nového typu společnosti. 

Zda převáží malthusiánský scénář válek a epidemií či boserupiánský scénář společensko-ekonomického pokroku, závisí na vývoji insitucionálního prostředí. A protože institucionální změny představují výsostně politickou záležitost, bude se reakce na soci-ekologickou krizi odvíjet od výsledků politických bojů. Je zřejmé, že největší odpor vyvolává transformace u fosilních a pozemkových rentiérů, kterým obdobně jako feudálům před dvěma stoletími současná situace vyhovuje. Národně-konzervativní síly, jež se o tuto vrstvu opírají, se proto nijak netají svými protiekologickými postoji a otevřeně se staví i proti pokroku jako takovému. Naopak pro drobné farmáře a subjekty spojené s obnovitelnými zdroji, jadernou energetikou, elektromobilitou atd. představuje transformace ekonomickou příležitost, což se projevuje také v postojích progresivnější části politického spektra. 

Vzhledem k tomu, že v celém západním světě dnes čelíme razantnímu nástupu národně-konzervativních sil, z nichž ty radikálnější se neváhají podílet ani na ruské válečné propagandě, progresivně smýšlející část obyvatelstva si stále častěji klade otázku, jak této hrozbě čelit. A protože odpůrci pokroku získávají své stoupence hlavně šířením konspiračních teorií, založených často na překroucených či zcela nepravdivých informacích, je o to důležitější postavit proti nim srozumitelný a na vědeckých poznatcích založený výklad aktuálních společenských problémů a umět odpovědět na otázky, které si lidé přirozeně kladou. A právě v tom může sehrát zásadní roli filozofie, rodící se kolem konceptu antropocénu.

Zdroje 

[1] NEURATH, Paul. From Malthus to the Club of Rome and back: problems of limits to growth, population control and migrations. New York: M.E. Sharpe, 1994. 

[2] FREEMAN, Jacob, et al. Hunter-gatherer population expansion and intensification: Malthusian and Boserupian dynamics. Journal of Archaeological Method and Theory, 2024, 31.3: 761-781. 

[3] MONTANO, Borja; GARCÍA-LÓPEZ, Marcos. Malthusianism of the 21st century. Environmental and Sustainability Indicators, 2020, 6: 100032. 

[4] WROE, Stephen; FIELD, Judith. A review of the evidence for a human role in the extinction of Australian megafauna and an alternative interpretation. Quaternary Science Reviews, 2006, 25.21-22: 2692-2703. 

[5] William J. Ripple, Blaire Van Valkenburgh, Linking Top-down Forces to the Pleistocene Megafaunal Extinctions, BioScience, Volume 60, Issue 7, July/August 2010, Pages 516–526, https://doi.org/10.1525/bio.2010.60.7.7  

[6] BEN-DOR, Miki; BARKAI, Ran. A matter of fat: Hunting preferences affected Pleistocene megafaunal extinctions and human evolution. Quaternary Science Reviews, 2024, 331: 108660. 

[7] YESHURUN, Reuven, et al. Early Upper Paleolithic subsistence in the Levant: Zooarchaeology of the Ahmarian–Aurignacian sequence at Manot Cave, Israel. Journal of Human Evolution, 2021, 160: 102619. 

[8] FREEMAN, Jacob, et al. Radiocarbon data may support a Malthus-Boserup model of hunter-gatherer population expansion. Journal of Anthropological Archaeology, 2021, 63: 101321. 

[9] SVIZZERO, Serge. Pre-neolithic economy. History of Economic Ideas, 2014, 22.2: 25-40. 

[10] Bocquet-Appel, J.P. and Bar-Yosef, O. eds., 2008. The Neolithic demographic transition and its consequences. Springer Science & Business Media. 

[11] Silva, F. and Vander Linden, M., 2017. Amplitude of travelling front as inferred from 14C predicts levels of genetic admixture among European early farmers. Scientific Reports, 7(1), p.11985. 

[12] SHENNAN, Stephen. The first farmers of Europe: An evolutionary perspective. Cambridge University Press, 2018. 

[13] DUBY, Georges. The early growth of the European economy: Warriors and peasants from the seventh to the twelfth century. Cornell University Press, 1974. 

[14] CIPOLLA, Carlo M. Before the industrial revolution: European society and economy 1000-1700. Routledge, 2004. 

[15] HOMER-DIXON, Thomas F. Environment, scarcity, and violence. Princeton University Press, 2010. 

[16] ROTTER, Pavel a PURCHART, Luboš. Ekologie lesa. Zemědělská 1, 613 00 Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2023. ISBN ISBN 978-80-7509-927-3. 

[17] BLICKLE, Peter. Communalism as an Organizational Principle between Medieval and Modem Times. In: From the Communal Reformation to the Revolution of the Common Man. Brill, 1998. p. 1-15. 

[18] NORTH, Douglass C. Institutions, institutional change and economic performance. Cambridge University, 1990. 

[19] CIPOLLA, Carlo M. (ed.). The Fontana Economic History of Europe: The Industrial Revolution. Collins/Fontana, 1973. 

[20] UN. Our growing population. Online: https://www.un.org/en/global-issues/population . [cit. 2024-12-22]. 

[21] KING, Richard, et al. The emerging global crisis of land use. The Environment and Society Centre, Chatham House, 2023. 

[22] COALE, Ansley J. Demographic transition. In: Social economics. London: Palgrave Macmillan UK, 1989. p. 16-23. 

[23] GOODMAN, James; MARSHALL, Jonathan Paul; PEARSE, Rebecca. Coal, climate and development: Comparative perspectives. Energy Policy, 2016. 

[24] DÍAZ, Sandra Myrna, et al. The global assessment report on biodiversity and ecosystem services: Summary for policy makers. 2019. 

[25] STRATFORD, Beth. The threat of rent extraction in a resource-constrained future. Ecological economics, 2020, 169: 106524. 

[26] DALY, Herman E. Steady-State Economics. 2. Island Press, 1977. ISBN 9781559630719.

[27] FISCHER-KOWALSKI, Marina; KRAUSMANN, Fridolin; PALLUA, Irene. A sociometabolic reading of the Anthropocene: Modes of subsistence, population size and human impact on Earth. The Anthropocene Review, 2014, 1.1: 8-33.

[28] SØGAARD JØRGENSEN, Peter; WEINBERGER, Vanessa P.; WARING, Timothy M. Evolution and sustainability: gathering the strands for an Anthropocene synthesis. Philosophical Transactions of the Royal Society B, 2024, 379.1893: 20220251. 

[29] LENTON, Timothy M.; SCHEFFER, Marten. Spread of the cycles: a feedback perspective on the Anthropocene. Philosophical Transactions of the Royal Society B, 2024, 379.1893: 20220254.

[30] KLEIN, Naomi. This changes everything: Capitalism vs. the climate. Simon and Schuster, 2014.

[31] HARVEY, David. The enigma of capital: and the crises of capitalism. Oxford: Oxford University Press, 2011. ISBN 978-0-19-975871-5.

Autor článku:  Vítězslav Lamač               lamac@prostorprirode.cz

Zveřejněno:  21.1.2025