Dějiny křivoklátských lesů jsou tématem, které bylo doposud známé jen několika nadšencům z řad přírodovědců a lesníků. Avšak záměr vyhlásit na Křivoklátsku nový národní park vedl k tomu, že se toto téma stalo jakýmsi politickým kolbištěm mezi příznivci přírody a jejími odpůrci. Lesnická lobby totiž svou argumentaci proti národnímu parku staví na pečlivě šířeném narativu pracujícím se svérázným výkladem historie této přírodní oblasti. Zda bude unikátní křivoklátská příroda sloužit hlavně k produkci dřeva, nebo k ochraně ohrožených druhů, tak bude do značné míry záviset na tom, která z interpretací nakonec zvítězí. Pojďme se tedy na toto téma podívat z blízka.

Ústředním argumentem odpůrců parku, odhlédneme-li od četných dezinformací, je tvrzení, že neobyčejně cenná příroda, jež má být národním parkem chráněna, je ve skutečnosti výsledkem práce křivoklátských lesníků. Zřízení národního parku dle této argumentace představuje pro přírodu hrozbu, neboť bude vyjmuta z péče těch, kteří ji vytvořili a kteří se o ni starají.

Např. ve stanovisku Lesnicko-dřevařské komory k vyhlášení NP Křivoklátska stojí:

“Stávající přírodě blízké hospodaření na území navrhovaného národního parku dlouhodobě vychází ze zásad trvale udržitelného hospodaření. Tento unikátní ekosystém je výsledkem práce lesníků několika generací.”

Podobnou formulaci najdeme také v Základním prohlášení iniciativy Otevřené Křivoklátsko:

“Křivoklátsko včetně své jádrové oblasti je území kulturní a hospodářské krajiny. Harmonický charakter zde byl vypěstován generacemi lesních správců, dělníků a uživatelů lesů, kteří posledních tři sta let na Křivoklátsku systematicky hospodaří … Vyhlášení národního parku na Křivoklátsku vlastně znamená, že z citlivě a dlouhodobě vedeného hospodářského lesa chceme udělat přirozený ekosystém tím, že se o ten les přestaneme starat.”

A do třetice zakladatel Lesnického parku Křivoklátsko Miroslav Pecha v rozhovoru pro Rakovnický deník prohlásil, že Křivoklátské lesy jsou “výsledkem práce celé řady lesnických generací” a že předpokladem k zachování kulturního odkazu našich předků je “zachování současného stavu legislativní ochrany křivoklátské přírody formou CHKO bez hrozby vyhlášení národního parku” neboť “ponechání kulturních křivoklátských lesů přirozenému vývoji by výsledky práce všech těch generací lesníků zcela znehodnotilo.”

Historie křivoklátských lesů je naštěstí poměrně dobře popsaná, a to hlavně díky práci Křivoklátské lesy, dějiny jejich dřevin a porostů českého botanika a dendrologa Pravdomila Svobody, který je dosud považován za největšího znalce historie křivoklátských lesů, a to dokonce i dnešními lesníky. Dalším vodítkem je také spis Vývoj lesa a lesního hospodářství na Křivoklátsku od A. Nováka a J. Tlapáka, Rostlinosociologická studie křivoklátských lesů od Jaromíra Kliky a další díla.

Od neolitu po dobu bronzovou: Teplomilné doubravy

Významnější ovlivňování lesů začalo již v neolitu (6 až 4 tisíce let př. n. l.), tedy v době, kdy se do Evropy poprvé začalo šířit zemědělství. Díky teplému a vlhkému klimatu již Střední Evropu, a tedy i Křivoklátsko, pokrývaly převážně teplomilné doubravy. Jen na chudých půdách, hlavně na skalnatých a suťových stráních, přecházely doubravy v přirozený borový les a v podmáčených půdách zase ve vrbový a olšový porost.

Od doby železné po raný středověk: Invaze buků a jedlí

V druhé polovině holocénu se v Evropě pozvolna snižuje teplota. Na přelomu doby bronzové a doby železné asi 800 let př. n. l. se již klima stalo natolik chladným a suchým, že duby, habry, jasany, jilmy a další teplomilné dřeviny začaly ustupovat buku a jedli, které v té době zahájily vítězné tažení celou Evropou.

Buk je stínomilná dřevina, jejíž semenáčky dokáží dlouhé roky i desetiletí živořit v podrostu starších stromů a vytlačit z něj konkurenční dřeviny. Takto buk pronikal do podrostu doubrav, které před ním musely ustoupit do nejníže položených oblastí. Stejným způsobem buk dokázal ovládnout i značnou část borů.

Jedna z mála dřevin, která dokáže buku konkurovat je jedle, která je ještě stínomilnější než buk a je proto jeho věrným souputníkem. Bukovo-jedlové lesy tak dokázaly pokrýt většinu Střední Evropy a zabrat si pro sebe tu nejlepší půdu a nevhodnější lokality. Kdyby nebylo vlivu člověka, pokrývaly by tyto lesy většinu našeho území dodnes.

Bukovo-jedlové lesy propouštějí do nižších pater jen málo světla a jsou proto poměrně tmavé. Keřové a bylinné patro tu proto není příliš rozvinuté, díky čemuž jsou tyto lesy poměrně snadno přístupné pro člověka. Jeden z mála keřů, který dokáže v tmavém podrostu těchto lesů žít, je tis, který díky své mimořádné dlouhověkosti dokáže vyžít i s minimem světla a třeba celá staletí čekat na příležitost k rozmnožení - např. když nad ním stojící velikán padne a tis tak na nějakou dobu získá světlo. Přirozeně rostoucí tisy jsou dnes velice vzácné a jejich výskyt na Křivoklátsku je jedním z důvodů uvažované přísnější ochrany.

Novověk: Výmladkové hospodaření a lesní pastva

Od 16. století už máme dostatek zpráv o dalším využívání křivoklátských lesů. Kromě lovu se zde těžilo dřevo, které se plavilo po Berounce často směrem ku Praze. Kvůli tehdejším dopravním možnostem se však těžilo značně nerovnoměrně. Lesy v blízkosti řeky a splavných potoků byly často dosti pleněny, zatímco lesy obtížně přístupné zůstávaly relativně nedotčené.

Významné množství dřeva se tehdy využívalo jako palivo, které se získávalo - tehdy velmi rozšířeným - výmladkovým hospodařením. To spočívalo v krátké době obmýtí, kdy se část lesa každých 30, nebo i 20 let vykácela a následně se ponechala samovolné obnově. Využívalo se přitom schopnosti listnatých stromů, které se na rozdíl od jehličnanů dokáží zmlazovat tím, že pařezy pokácených stromů opět obrazí novými výhony. Výmladkové hospodaření, nebo-li pařezení, mělo na lesy ten efekt, že zvýhodňovalo duby, habry, lípy, babyky a lísky před bukem a jedlí, a to díky daleko větší výmladnosti. Vedlejším efektem tohoto hospodaření byl proto vznik celé řady doubrav, z nichž některé se dochovaly dodnes a jsou ekologicky velmi hodnotné, byť je jejich existence podmíněna činností člověka.

19. století: Průmyslová revoluce a nástup moderního lesnictví

Krize lesů v 18. století představuje bod zlomu pro lesní ekosystémy, lesnictví i celou společnost. V té době totiž začíná průmyslová revoluce, která proměnila všechna hospodářská odvětví včetně lesního hospodaření.

Akutní nedostatek a vysoká cena dřeva vedla vlastníky lesů, jimiž byly hlavně bohaté šlechtické rody, ke stále přísnějším restriktivním opatřením namířených proti svým poddaným. Jejich smyslem bylo hlavně omezit kácení dřeva a pastvu na pasekách i pastvinách, která ohrožovala mlází. Poté, co byly poddaní se svým dobytkem z většiny pastvin vyhnáni, začaly se tyto odlesněné oblasti znovu uměle zalesňovat. Zemědělce tato změna přiměla k ustájení dobytka a k pěstování píce na polích, což doposud nebylo běžné.

19. století: Intenzivní lesnictví a biodiverzita

I když byly křivoklátské lesy koncem 18. století značně prořídlé a prokácené, přesto se zde část lesů zachovala v téměř nedotčeném stavu. Největším z těchto pralesů byly tzv. “Brejlské bučiny”, které se rozprostíraly od Brejlu až po Louštín. K dalším pralesovitým porostům patřily lesy podél Oupořského potoka, které dnes tvoří jádro navrhovaného národního parku a další porosty na pravém břehu Berounky.

Vysvětlení toho, jak se v době kritického nedostatku dřeva mohla část lesů zachovat v pralesovitém stavu, je třeba hledat v logistice. Lidé sice dokázali dřevo již od středověku přepravovat na velké vzdálenosti, jenže k přepravě se využívaly výhradně splavné řeky, po kterých se dřevo plavilo. K těmto řekám se dřevo dopravovalo buďto splavnými potoky, nebo se tam muselo odtáhnout za pomocí dobytka. Tímto způsobem však bylo možné dopravovat dřevo jen na krátké vzdálenosti. A tak zatímco lesy v blízkosti Berounky a splavných potoků byly masivně těženy, doprava dřeva z odlehlých lesů byla nad síly tehdejších hospodářů.

Tyto problémy lze ilustrovat pokusem knížete Fürstenberga, který se roku 1834 pokoušel se značnými náklady splavnit Oupořský potok, aby bylo možné zdejší lesy efektivněji těžit. Toto dílo však roku 1856 zničila povodeň a poté se již nikdy neobnovilo. Právě takovýmto logistickým těžkostem, a nikoli “citlivému hospodaření křivoklátských lesníků” tedy vděčíme za zachování části lesů v přírodě blízkém stavu.

Na přelomu 18. a 19. století se ještě lesníci snažili sázet a pěstovat v podstatě všechny druhy stromů, které na Křivoklátsku přirozeně rostly. Z ekonomických důvodů však začaly být určité druhy výrazně upřednostňovány před druhými a od vysazování méně výnosných dřevin se postupně upouštělo. Koncem 18. století byla nejoblíbenější dřevinou rychle rostoucí bříza. V 1. polovině 19. století se nejčastěji vysazovaly borové monokultury a v 2. polovině 19. století již jasně převažuje zakládání smrkových monokultur. Toto úsilí vedlo k drastické změně druhové skladby lesů. Zatímco roku 1794 byly lesy tvořeny ze 65% listnatými a z 35% jehličnatými porosty s převahou jedle, v roce 1869 tvořili listnaté lesy jen 15%, smíšené lesy 18% a jehličnany 67%. Roku 1920 pak tvořili listnaté lesy již jen 4% rozlohy, smíšené lesy 18% a jehličnaté porosty s převahou smrku 78% rozlohy. Tento trend pokračoval až do 30. let 20. století.

Podobně nepříznivý byl také trend v opatřování si semen pro umělou obnovu porostů. Na přelomu 18. a 19. století si lesníci opatřovali semena, a to především borová, sběrem na vlastním Křivoklátském panství. Šišky lesní personál luštil doma na slunci nebo na kamnech a roku 1792 pak byly na Křivoklátském panství zřízeny vlastní luštírny semen. Když se semene nedostávalo, bylo nakupováno především od poddaných ze sousedních panství a pouze malé množství semen vzácnějších dřevin se nakupovalo od domácích i zahraničních obchodníků. Od těch se nakupovalo především semeno smrku, který se na Křivoklátsku vyskytoval jen výjimečně a semeno modřínu, který je zde nepůvodním druhem. Až zhruba do 80. let 19. století převažovala domácí produkce semen nad dovozem. Ovšem v období let 1860 - 1880, kdy byly postaveny četné železnice, se začal vyplácet dovoz levného semene ze vzdálených oblastí, a to především z ciziny. Koncem 19. století se proto vlastní produkce semen zastavuje a zcela převládá dovoz ze zahraničí. Po 1. světové válce až do 30. let se pak semeno dováželo především z pošumavské luštírny u Českých Budějovic.

19. století, ČSR a 2. světová válka: Kalamity

Důsledky drastické proměny křivoklátských lesů měli brzy pocítit samotní lesníci. Ukázalo se, že umělé lesní porosty s nevhodnou druhovou, věkovou i prostorovou strukturou jsou jen málo odolné vůči povětrnostním vlivům a jsou velmi zranitelné vůči hmyzím škůdcům a houbám.

Hlavním úkolem nově zřízeného CHKO bylo uchránit zbývající přirozené a polopřirozené lesní porosty před lesním hospodařením a ochránit rovněž genetický fond původních křivoklátských dřevin. Nejzachovalejší lesní porosty, jako například lesy v přírodní rezervaci Týřov, byly určeny jako genetické základny a tedy zdroj osiva pro obnovu lesů. Bylo rovněž stanoveno, že v nejpřísněji chráněné I. zóně území, bude výrazně pozměněným lesům vracena jejich přirozená druhová skladba.

1989 - 2010: Od CHKO k myšlence národního parku

Po sametové revoluci v 90. letech došlo k transformaci lesů, kdy menší část lesů byla zrestituována a zprivatizována a zbylé státní lesy přešly do rukou nově zřízených státních podniků Lesy ČR (LČR) a Vojenské lesy a statky (VLS). Zprivatizována byla i řada hájoven, fořtoven a dalších nemovitostí, jejichž komerční využívání dnes zvyšuje tlak na okolní přírodu.

V CHKO Křivoklátsko se v současné době nachází 4 národní přírodní rezervace, 16 přírodních rezervací a 7 přírodních památek, na jejichž území se nachází nejzachovalejší přírodní a polopřírodní ekosystémy a jejichž území je zcela vyjmuto ze standardního lesního hospodaření. Tato přísně chráněná maloplošná území však tvoří pouhé 2 % rozlohy CHKO. Naprostou většinu křivoklátských lesů tvoří dodnes lesy hospodářské, přičemž z 80 % se jedná o státní lesy spravované především podnikem LČR a v menší míře podnikem VLS.

Zhruba 11 % rozlohy CHKO tvoří lesy 1. zóny, v nichž hospodařící podniky musejí na vytěžených plochách vysazovat dřeviny odpovídající přirozené druhové skladbě, musejí zde ponechat určité množství mrtvého dřeva a starých stromů, a měli by využívat šetrnější lesnické techniky. Podobná pravidla platí i pro lesy 2. zóny, které zaujímají dalších asi 37% rozlohy, avšak stanovištně původních dřevin může být v nově vysazovaných porostech jen 30 - 50%. Zbývající plochu tvoří lesy 3. a 4. zóny, v nichž už je lesní hospodaření omezeno jen málo.

Z výše uvedeného je zřejmé, v čem spočívají hlavní limity ochrany přírody v CHKO Křivoklátsko. Lesy na 98% jejího území jsou přes všechna omezení stále jen lesy hospodářskými, jejichž primárním cílem je maximalizace ekonomických výnosů a tedy zejména produkce dřeva. Přes pozitivní posun v dřevinné skladbě se zde stále hospodaří pasečně, těží se dřevo, uměle se zakládají porosty, provádí se výchovná těžba, odklízí se mrtvé dřevo, atd. Nutno také dodat, že veškeré náklady a ušlé zisky spojené s dodržováním pravidel na ochranu přírody jsou lesním podnikům propláceny ve formě kompenzací od státní Agentury pro ochranu přírody (AOPK). A protože její rozpočet samozřejmě není neomezený, jsou tyto kompenzace zásadním limitem pro ochranu přírody ve všech CHKO.

Po úspěšné záchraně posledních zbytků přirozených a přírodě blízkých lesů a po vytvoření genetické základny pro obnovu původních porostů tak mezi přírodovědci a ochránci přírody začalo již od 80. let sílit přesvědčení, že by ochrana křivoklátské přírody měla být povýšena na vyšší stupeň a měl by zde být vyhlášen národní park. Lesy v národních parcích totiž nejsou spravovány lesními podniky, ale přímo správou parku a jejich účelem není produkce dřeva, ale podpora přirozených procesů a ohrožených druhů rostlin, hub a živočichů.

Můžeme si to představit tak, že nejcennější a nejzachovalejší ekosystémy, na něž jsou vázány nejvyšší počty ohrožených a kriticky ohrožených druhů organismů, tvoří v současném CHKO jen malé izolované ostrůvky obklopené mořem hospodářských lesů, do něhož se však kvůli lesnímu hospodaření nemohou rozrůstat. Návrhy národního parku oproti tomu počítají s tím, že by kolem těchto ostrůvků byly zřizovány a postupně rozšiřovány bezzásahové zóny tak, aby se nejcennější ekosystémy mohly rozrůstat do širokého okolí. Národní park by tak umožnil nejen zachování posledních zbytků původních ekosystémů, ale také jejich postupné geografické šíření a tím i stabilizaci populací mnoha kriticky ohrožených druhů.

2010 - Současnost: Národní park versus Lesnický park

První návrh na zřízení nového národního parku podalo ministerstvo životního prostředí v březnu roku 2010 za vlády J. Fischera a zahájilo tím proces jeho vyhlašování, v němž následně pokračovala i vláda P. Nečase. V březnu roku 2013 byl návrh zákona o NP Křivoklátsko odeslán do meziresortního řízení, avšak po pádu vlády se celý proces zastavil.

Další pokus o vyhlášení národního parku odstartovalo zastupitelstvo Středočeského kraje, které v červnu roku 2021 svým usnesením deklarovalo zájem o vyhlášení nového národního parku. Vyhlášení NP se dále dostalo do programového prohlášení vlády P. Fialy, vzešlé z voleb roku 2021. Proces vyhlašování byl spuštěn v září následujícího roku, kdy ministerstvo životního prostředí vydalo záměr na jeho vyhlášení. K samotnému vyhlášení se však vláda musí shodnout na znění návrhu zákona, který pak musí předložit ke schválení parlamentu.

Snahy o vyhlášení národního parku však vyvolávají zlostné reakce od místního vedení lesních podniků, na jejichž území má národní park vzniknout, tedy především podniku Lesy ČR, ale také závodu Coloredo Mansfelda (největší soukromý vlastník lesů v ČR), jehož lesy měly být podle prvního návrhu rovněž součástí národního parku. Vyhlášením národního parku by totiž tyto podniky ztratily kontrolu nejen nad celým územím, ale také nad finančními příjmy z těžby dřeva, z kompenzací od AOPK a z pronájmu honiteb. Proti záměru proto zahájili rozsáhlou kampaň, během níž se jim podařilo získat až 15 tisíc podpisů pod petici za zachování těžby dřeva a lesního hospodaření. Celá akce nakonec vyústila roku 2010 v založení tzv. Lesnického parku Křivoklátsko.

Lesnický park Křivoklátsko (LPK) tvoří celkem tři subjekty. Je jím místní pobočka zájmové organizace Česká lesnická společnost, státní podnik Lesy ČR a Coloredo Mansfeld. LPK je od počátku prezentován jako alternativa k národnímu parku, což je zřejmé již z toho, že byl vyhlášen přibližně na stejném území. LPK zaujal proaktivní postoj k plnění povinností spojených s obhospodařováním 1. a 2. zóny CHKO a jako cíl si klade zlepšování stavu křivoklátské přírody. Sami jeho proponenti se však příliš netají tím, že jim jde především o zachování těžby dřeva v nejpřísněji chráněných zónách CHKO a o ponechání lesů v rukou stávajících lesních podniků.

Také současný pokus o vyhlášení NP Křivoklátsko vedl stoupence lesních podniků k rozpoutání masivní negativní kampaně, na které se podílí Lesy ČR, již zmíněná Česká lesnická společnost, Lesnicko-dřevařská komora, Agrární komora, Sdružení soukromých, obecních a církevních vlastníků lesa (SVOL) a další organizace napojené na lesní průmysl. Znovu vznikla rovněž petice proti ochraně přírody, šířená tentokrát pod hlavičkou, formálně nezávislé, iniciativy Otevřené Křivoklátsko. Úspěch těchto aktivit přivábil rovněž řadu populisticky smýšlejících politiků na komunální úrovni, kteří se nyní prezentují jako hrdinní obránci svých obcí proti údajné vládní zvůli.

I když je kampaň proti národnímu parku vedena dosti nevybíravě a spočívá hlavně ve vyvolávání obav ze zákazu vstupu do lesů (zcela neopodstatněných) či z údajně hrozící záplavy turistů, její ústřední součástí je také věrohodný a pečlivě šířený narativ o tom, že křivoklátská příroda je vysoce hodnotná právě díky úsilí lesníků, kteří ji svým hospodařením vytvořili a bez jejichž péče by se neobešla. Vzhledem k tomu, že jsme tomuto narativu, šířenému hlavně lidmi kolem Lesnického parku, věnovali celý tento článek, můžeme si nyní dovolit napsat závěr.

Závěr

1. Křivoklátští lesníci mají své čestné místo mezi hutníky, strojníky, kováři a dalšími tvůrci průmyslové revoluce, neboť svým umem dokázali vyřešit kritický nedostatek dřeva a zajistit tak rodícímu se českému průmyslu dostatečnou palivovou i materiálovou základnu. Tento technický a hospodářský pokrok však byl vykoupen zničením a degradací nejcennějších lesních porostů a jejich ekosystémů, které se na Křivoklátsku nacházely.

2. Současná křivoklátská krajina je z větší části skutečně “výsledkem cílevědomé práce celých generací křivoklátských lesníků”. Jedná se však o ty nejméně hodnotné části lesů, tvořené typicky smrkovými a borovými monokulturami, které jsou dnes řazeny převážně do 3. a 4. zóny CHKO.

3. Ekologicky nejhodnotnější části křivoklátské krajiny tvoří právě ty oblasti, které byly lesním hospodařením poznamenány nejméně, a to především kvůli obtížnému přístupu a z toho plynoucím logistickým problémům.

4. Šetrné lesní hospodaření (vysazování stanovištně původních dřevin, malá rozloha holin, ap.), kterým se pyšní LPK, je sice příkladné, ale jeho skutečnou příčinou je fakt, že se lesy tohoto parku nachází převážně v 1. a 2. zóně CHKO, kde je hospodaření těmito pravidly podmíněno a kde správa CHKO tuto péči o přírodu financuje. Fakt, že šetrné lesní hospodaření je spíše výsledkem iniciativy správy CHKO než lesních podniků, je patrné i z toho, že mimo 1. a 2. zónu se s žádnými podobnými lesnickými iniciativami nesetkáváme, i když by právě zde byly nejpotřebnější.

Celý text si tak můžeme uzavřít citátem slavného německého lesníka a autora mnoha knih o lese Petera Wohlebena: 

"Očekávat od lesníka, že bude chránit lesy, je zhruba tétož jako očekávat od řezníka, že bude chránit zvířata." (Moudrost lesa)

Autor článku:  Vítězslav Lamač              

Ilustrace:  DALL-E

Zveřejněno:  25.7.2023