Světlé lesy
Zatímco v širší veřejnosti jsou světlé lesy takřka neznámým pojmem, v ochranářských kruzích jde naopak o velké téma. Na světlé lesy je totiž vázán výskyt velkého počtu ohrožených druhů organismů, jež se dnes nacházejí na červených seznamech. Pokud je tedy naším cílem zastavit rychlé vymírání druhů, k němuž v ČR i v celé Střední Evropě dochází, měla by záchrana a obnova světlých lesů patřit k těm nejvyšším prioritám.
Co jsou to světlé lesy?
Asi nejvýstižněji definovali pojem světlý les vědci z biologického centra AV, kteří na toto téma roku 2016 publikovali vynikající brožurku s názvem Metodika péče o druhově bohaté (světlé) lesy. Její autoři poukazují na to, že lesy, které dnes známe, jsou silně zapojené a zarostlé stromy tak hustě, že by jich tam více už ani růst nemohlo. Takovéto lesy jsou pak ostře oddělené od zemědělské krajiny, kde naopak nerostou stromy takřka žádné. Pokud bychom však tuto bezlesou krajinu na jedné straně a hustě zapojený les na straně druhé chápali jako dva extrémy a kdybychom si na místo ostré hranice mezi nimi představili plynulý přechod, pak bychom vše, co se nachází mezi těmito dvěma extrémy, mohli označit za světlý les. Jako světlý les lze tudíž označit louku s větším počtem solitérních stromů, parkovitou krajinu i mírně prořídlý les. [1]
Je zřejmé, že do takto široce pojaté definice můžeme zahrnout ledacos. Za světlé lesy lze považovat historické formy lesa jako jsou výmladkové lesy, pastevní lesy, vypalované lesní porosty, ap., ale i takové struktury, jako jsou městské parky, zámecké zahrady či aleje podél cest či potoků. Má to své opodstatnění, neboť i takovéto člověkem vytvořené krajinné prvky jsou ochranářsky cenné a vykazují překvapivě vysokou biodiverzitu. [1]
“Deštné pralesy” vytvořené člověkem
Odborníci, kteří se světlými lesy zabývají, často zdůrazňují, že se jedná o biologicky nejcennější a nejrozmanitější biotopy, jaké v ČR a potažmo v celé Střední Evropě vůbec máme. Druhové bohatství světlých lesů bývá bez nadsázky přirovnáváno k deštným pralesům, z čehož je patrné, že se jedná o ekosystémy vskutku unikátní a ochranářsky nesmírně významné. [2]
Co je však třeba zdůraznit je skutečnost, že samotná existence těchto lesů je v dnešní krajině podmíněna lidskou činností. Kdybychom světlý les ponechaly svému osudu, došlo by k jeho zarůstání a samovolné přeměně na les zapojený, čímž by se z něj vytratila i zmiňovaná biodiverzita. Zachování světlých lesů a na ně navázané biodiverzity se tudíž neobejde bez pravidelného prosvětlování, pastvy nebo jiné aktivní péče. [1]
Skutečnost, že nejpestřejší a biologicky nejcennější biotopy naší přírody závisí na lidské činnosti, přirozeně vyvolává otázku, jak je to vůbec možné. Vědecké vysvětlení tohoto fenoménu je neobyčejně zajímavé a souvisí s problematikou, která si v posledních desetiletích získala pozornost předních ekologů, biologů i paleontogů. [2]
Původ světlých lesů
Podle současných poznatků se světlé lesy přirozeně vyskytovaly i v pravěké přírodě před příchodem člověka, a to i v klimatických podmínkách odpovídajících Střední Evropě. Jejich tvůrcem byla početná stáda velkých býložravců, a to hlavně kopytníků, kteří svým ustavičným spásáním, okusováním a sešlapem udržovali krajinu v otevřeném stavu. Je známo, že stáda divoce žijících kopytníků vytvářejí pestrou mozaikovitou krajinu, v níž se střídají téměř bezlesé plochy s parkovitými porosty i řídkými lesy. A právě tyto přirozené pastviny poskytovaly ideální podmínky pro vývoj pestrých společenstev rostlin, hmyzu, ptáků, plazů, hub a celé řady dalších organismů, které se na ně evolučně adaptovaly. Kromě pastvy přispívaly k prosvětlování lesů také požáry a periodické přemnožování dřevokazného hmyzu či dalších patogenů, často ve spojení s vichřicemi, suchem a dalšími klimatickými výkyvy. [3]
Část odborníků, zabývajících se evolučním původem těchto společestev, kladou počátky jejich kontinuálního vývoje do druhohor, což by znamenalo, že biodiverzita našich světlých lesů se počala utvářet někde na pastvinách vytvářených stády sauropodů. Její vývoj pokračoval v otevřené krajině udržované obřími tlustokožci, později kopytníky a nakonec lidmi. Drobným obyvatelům světlých lesů je tedy zjevně lhostejné, kdo tento biotop vytváří, důležitá je pouze jeho podoba a rozmanitost. [2]
V Evropě patřili k velkým býložravcům především pratuři, zubři, koně, ale také osli, losi a další kopytníci, kteří však byly již během neolitu takřka vyhubeni člověkem. Vymizení velkých spásačů z volné přírody by samo o sobě znamenalo ekologickou katastrofu, nicméně člověk se v téže době začal zabývat také zemědělstvím a za tímto účelem klučil a žďářil lesy. Pestrá zemědělská krajina, kterou začali vytvářet již první zemědělci, se přirozeným pastvinám v mnohém podobala a pestrá společenství rostlin, hub i živočichů v ní nalezla nový domov. A tak se stalo, že člověk, který v přírodě vyhubil stáda volně žijících býložravců, se sám stal tvůrcem biologicky nejbohatších a nejpestřejších biotopů, které ve střední Evropě existovaly a jejichž druhová rozmanitost pravděpodobně předčila i okolní pralesy. [2]
Vzhledem k široce pojaté definici bychom tuto pradávnou zemědělskou krajinu mohli celou označit za světlý les, neboť i pole a louky byly tehdy malé a porostlé solitérními stromy. Přesto bude užitečné vyjmenovat si několik hlavních mechanismů, jakými lidé světlé lesy vytvářeli a udržovali. Jedná se především o tři faktory, jakými bylo vypalování lesních porostů, pastva a výmladkové hospodaření, přičemž každá z těchto činností vedla k poněkud jinému typu světlého lesa. [1]
Vypalované lesní porosty
Když se první zemědělci před asi 8 tisíci lety začali usazovat v Evropě, své osady si budovali přednostně v úrodných nížinách podél velkých řek, kde za tímto účelem záměrně vypalovali původní lesní porosty. Jak přitom víme, oheň ve smíšených a listnatých lesích postupuje dosti nevyspytatelně a zpravidla sežehne hlavně podrost, křoviny a mladé stromy, zatímco statným a zdravým jedincům se spíše vyhýbá. Výsledkem je pak mozaikovitá a zčásti otevřená krajina parkovitého charakteru, která zcela vyhovovala jak lidem tak mnoha dalším tvorům. [4][1]
Předpokládáme rovněž, že lidé tyto porosty vypalovali opakovaně, aby odstranili křoviny a nálet z polí a obnovili či rozšířili rozlohu pastvin. Kromě udržování parkovité krajiny mohly tyto požáry přispět i k šíření dubů a borovic, které jsou vůči ohni obzvláště odolné a podmínkám požáru evolučně přizpůsobené. Vzhledem k tomu, že úrodné nížiny podél řek, které rolníci preferovali, byly porostlé hlavně doubravami, dá se předpokládat, že právě duby patřily k typickým stromům dávné zemědělské krajiny. To je zajímavé hlavně z ekologického hlediska neboť právě staré solitérní duby s rozložitou korunou a dobře osluněnými větvemi patří k druhově nejbohatším stanovištím světlých lesů. [4]
Žďáření lesů patřilo od neolitu až do středověku k široce používaným a vysoce účinným technikám, sloužícím k přeměně lesa na kulturní krajinu. Teprve nedostatek dřeva vedl v pozdním středověku k zákazům a tím i k ústupu této metody. V méně exponovaných oblastech se však užívání ohně udrželo až do 20. století a třeba v USA se vypalování lesních porostů dodnes používá v rezervacích v rámci ochranářské praxe. [1]
Pastevní lesy
Lidé se kromě pěstování obilí či zeleniny od počátku věnovali také pastvě dobytka. Stáda domestikovaného skotu, ovcí, koz či prasat svým spásáním pomáhala udržovat otevřenou krajinu, čímž dokonale imitovala ekologickou funkci svých divokých předků. Pastevní lesy byly z ekologického hlediska významné hlavně přítomností starých solitérních stromů, jež hostily rozličné druhy hmyzu, ptáků i dalších živočichů. [3]
Zajímavé je, že tyto stromy rozhodně nezůstávaly bez užitku. Duby a buky produkovaly velké množství žaludů a bukvic využívaných ke krmení prasat. Listí z dubů i jiných stromů se využívalo jako krmivo na místo sena a běžné bylo také uřezávání větví kvůli palivovému dřevu. Dnes však již víme, že ani takovéto radikální zásahy nemusejí nijak snižovat ekologickou hodnotu stromu, ba naopak - mohou ji ještě zlepšit. Ořezávání totiž zvyšuje stabilitu stromu, který se tak může dožít vyššího věku. V místech ořezu navíc častěji vznikají záhyby a dutinky, jež jsou důležité pro velký počet vzácných druhů hmyzu. I v tomto případě člověk vlastně jen nahrazuje roli velkých spásačů, kteří stromy okusovali a narušovali také. [3]
Pastevní lesy musely být vždy poměrně řídké, aby se pod koruny stromů dařilo bylinnému patru. Díky tomu zde prosperovala řada vzácných brouků (krasci, tesaříci), parazitoidních včel či pestřenek, jejichž larvy potřebují dřevo statných stromů, zatímco dospělci se živí nektarem z lučních květin. Malá hustota stromů je důležitá pro druhy, jako je např. páchník hnědý jejichž dospělci jsou obecně špatnými letci a v hustém zápoji by nedokázali najít vhodný hostitelský strom. Klíčové je rovněž zmíněné oslunění koruny stromů, jež je nezbytné pro správný vývoj larev četného dřevokazného hmyzu jako je třeba vzácný tesařík obrovský. [1]
Výmladkové lesy
Kromě potravy si zemědělci museli opatřovat také velké množství dřeva, a to jednak konstrukčního - ke stavbě obydlí či zhotovování nástrojů, ale hlavně palivového. Z tohoto důvodu lidé od pradávna praktikovali tzv. výmladkové hospodaření, spočívající ve vykácení části lesa a jeho spontánní obnově. Tento postup byl založen na schopnosti listnatých stromů zmlazovat za pomocí výhonků. Pokud pokácíme listnatý strom, jeho pařez brzy obroste výmladky a vznikne tzv. polykormon, tedy útvar, kdy z jednoho místa vyrůstá celý svazek kmenů. Právě polykomony jsou proto typickými útvary výmladkových lesů. [4]
Výmladkové lesy, známé také jako nízké lesy či pařeziny, poskytovaly dřevo každých 40, 30, 20 i méně let a kácelo se v nich tedy podstatně častěji než v dnešních lesích vysokých. Různou periodu kácení lze vysvětlit hlavně obtížemi s dopravou pokáceného dřeva. Čím byl les bližší a dostupnější, tím častěji se v něm kácelo. Naopak, čím byl vzdálenější a hůře dostupný, tím se v něm kácelo méně, přičemž v nejhůře dostupných oblastech se nekácelo vůbec. V krajině kolem lidských osad proto existoval gradient podmínek, jenž přispíval k rozmanitosti okolních lesů. [4]
Výmladkové hospodaření silně ovlivňovalo druhovou skladbu těchto lesů. Buk i jedle, které dominovaly okolním pralesům, musely ustoupit, neboť buk se zmlazuje jen slabě a jedle vůbec. Naopak dubům se díky rychlému zmlazování ve výmladkových lesích dařilo dobře a ještě markantnější byl nástup lip a habrů, které se zmlazují vůbec nejlépe. Konkrétní druhová skladba pak závisela právě na frekvenci kácení, která byla v různých lesích různá. [4]
I když výmladkové hospodaření může v porovnání s konvenčním lesnictvím působit jako plundrování, lesní organismy to vnímají jinak. Pravidelné prosvětlování umožňuje rozkvět specifického bylinného patra, v němž se daří mnoha vzácným druhům rostlin jakými jsou zvonovec liliolistý, třemdava bílá, kosatec různobarevný, lilie zlatohlavá či brambořík nachový. Na pasekách těchto lesů létají vzácní motýli jako okáč medyňkový, okáč voňavkový nebo kriticky ohrožený jasoň dymnivkový, okáč jílkový, hnědásek osikový a mnoho dalších. Nízké lesy bývají překvapivě bohaté také na roháčovité a tesaříkovité brouky, závislé na starém dřevu. Důvodem jsou staré pařezy, které v dlouhodobě obhospodařovaných pařezinách bývají stovky let staré, obsahují živé i mrtvé dřevo a představují tak vynikající substrát pro nesčetné množství vzácných druhů brouků (roháč obecný, kovařík fialový), hub a dalších organismů. [1]
Mozaika různých stádií světlých lesů představuje vhodný biotop i pro řadu druhů ptáků jako je pěvuška modrá, pěnice hnědokřídlá, strnad obecný, střízlík obecný, slavíci, pěnice a další. Pařezové hlavy poskytují vhodný úkryt rovněž ještěrkám a hadům včetně kriticky ohrožené užovky stromové. [1]
Je třeba dodat, že kategorizace světlých lesů na vypalované porosty, pastevní lesy a pařeziny je užitečná spíše pro nás než pro dávné zemědělce. Vypalované lesní porosty byly ve skutečnosti současně i lesy pastevními a pasoucí se stáda se nijak nevyhýbala ani pařezinám. Kromě toho víme, že i ve výmladkových lesích lidé často ponechávali vybrané vzrostlé stromy kvůli konstrukčnímu dřevu, chránili část dubů a buků pro žaludy a bukvice nebo ušetřili některou lípu kvůli včelám. Takovýmto výmladkovým lesům říkáme střední lesy, neboť nad nízkými pařezinami se částečně rozkládalo ještě vysoké patro vzrostlých stromů. Všechny tyto faktory přispívaly k velké rozmanitosti dávné zemědělské krajiny, která tak představovala doslova “hotspot” biodiverzity. [1]
Od pralesa ke kulturní krajině
Úrodné nížiny podél řek, které dávní zemědělci preferovali, tvoří zhruba 15% našeho území a je pozoruhodné, že od neolitu před 8 tisíci lety až do raného středověku se lidské osídlení omezovalo jen na tuto oblast. Až zhruba do 12. století se populační růst v Evropě projevoval jen zahušťováním této tzv. staré sídelní oblasti, zatímco zbylých 85% území bylo pokryto takřka nedotčeným pralesem. Tehdejší zemědělskou krajinu včetně světlých lesů si tak můžeme představit jen jako malé ostrůvky (osady obklopené políčky a světlými lesy) uprostřed moře pralesů. [5]
Zlom nastal teprve ve vrcholném středověku, kdy demografický tlak donutil obyvatelstvo osídlovat i rozsáhlé pahorkatiny a za tímto účelem kácet a vypalovat prales. Během pouhých několika staletí byla evropská krajina takřka odlesněna, takže v pozdním středověku již v Evropě převládá otevřená krajina. Pokud ještě v raně středověké Evropě byla zemědělská krajina stále poměrně vzácná, v pozdním středověku se poměr pralesa vůči zemědělské půdě vpodstatě obrátil. [6]
Zbylé lesy, tedy fragmenty původního souvislého pralesa, se nyní ocitly pod ještě větším tlakem, neboť rostoucí populace pociťovala nedostatek zemědělské půdy a současně s tím rostla i spotřeba dřeva. V novověku, tedy od 16. po 18. století, se k těmto faktorům přidává ještě rozvíjející se průmysl s ohromnou spotřebou konstrukčního i palivového dřeva, dřevěného uhlí, smůly, potaše a dalších produktů lesa. Tento vývoj kulminoval v 18. století, kdy Evropa včetně našeho území vykazuje historicky nejmenší rozlohu lesa vůbec. [6]
Zničení souvislého pralesa a tlak na jeho zbylé fragmenty mělo devastující vliv na ekosystémy hustých zapojených lesů a bylo doprovázeno lokálním i úplným vymíráním druhů. Ovšem z hlediska bioty světlých lesů se jednalo o nejskvělejší období, neboť většina zbylých lesů byla silně prořídlá a poskytovala ideální podmínky bezpočtu druhů rostlin, živočichů i hub. [3]
Filozofie antropocénu
Válečná běsnění, harašení jadernými zbraněmi, ideologické blouznění i ekonomické těžkosti, to je jen malý výsek problémů, kterým čelí lidstvo v první polovině 21. století. A k tomu všemu hroutící se světové ekosystémy, masové vymírání druhů a rychlé klimatické změny, ohrožující jak lidskou civilizaci tak život jako takový. Člověk by si mohl myslet, že se ocitl v jakémsi dystopickém románu o konci světa, a tak není divu, že přibývá lidí, kteří se ptají po příčinách i hlubších souvislostech.
Nástup moderního lesnictví
Ohromná poptávka po dřevu na straně jedné a silně prokácené řídké lesy na straně druhé vedly k palčivému nedostatku dřeva, jehož cena se zvedala do závratných výšin. A právě v těchto podmínkách se zrodil koncept nového způsobu lesního hospodaření, jež měl těmto náročným výzvám čelit a s nímž se záhy začalo experimentovat na velkých panských lesích. [7]
Tento nový postup spočíval v pasečném hospodaření, kdy se území lesa pečlivě zmapovalo a rozdělilo na jednotlivé plošky - tzv. mýtní články, které se smýtily a následně hustě osázely. Mýtiny se zprvu osývaly semenem, ale brzy se přešlo na semenáčky pěstované ve specializovaných lesních školkách. Tyto hustě osázené plochy se pravidelně prořezávaly, aby zbylé stromky mohly růst a po uplynutí doby obmýtí, která je pro každý druh stromu jiná, ale obecně bývá kolem sta let, se plocha smýtila znovu a celý cyklus se zopakoval. Tento postup se navzdory vší mechanizaci využívá dodnes a představuje zcela dominantní způsob hospodaření v lesích. [7]
Pasečné hospodaření bylo nesmírně úspěšné proto, že několikanásobně zvyšovalo hektarové výnosy dřeva a dokázalo produkovat jak vysoce kvalitní dřevo při mýtní těžbě, tak dřevo palivové během probírek a prořezávek. Oproti tomu pařeziny či pastevní lesy dokázaly produkovat jen dřevo málo jakostní, a to ještě v malém množství. K ústupu pařezin vydatně přispěla také těžba uhlí, které od 19. století nahrazovalo palivové dříví a dále vynález koksu, který vytlačil drahé a méně kvalitní dřevěné uhlí. Výmladkové lesy tak přestaly být rentabilní. [7]
Produkce dříví se díky pasečnému hospodaření stala výnosným druhem podnikání, kvůli čemuž vlastníci půdy, zpravidla bohaté šlechtické rody, zakazovali rolníkům lesní pastvu a rozvolněné pastevní lesy, pařeziny ale i četné louky a pastviny systematicky přeměňovali na hustě zapojený les. V důsledku toho tak v 18. století započal proces, který pokračuje až do současnosti a jenž spočívá v soustavné přeměně světlých otevřených lesů na hustě zapojené lesy vysoké. [7]
Z leteckých snímků z 30. let 20 století je zřejmé, že ani v první polovině 20. století nebyl tento proces zdaleka završen a že i v této době na našem území stále ještě zůstávalo velké množství světlých lesů. Z lesnických údajů rovněž víme, že průměrné množství dřeva na hektar lesa bylo oproti dnešnímu stavu poloviční, což lze vysvětlit jedině expanzí zapojených lesů na úkor zbylých lesů otevřených. Tento zánik světlých lesů je spolu se změnami v zemědělství hlavní příčinou výmírání druhů na našem území i v celé Střední Evropě. [1]
Světlé lesy a lesnická legislativa
Ačkoli základní trend expanze zapojených lesů na úkor lesů světlých byl dán především zmíněnými ekonomickými faktory, důvod proč musely světlé lesy zmizet takřka do posledního hektaru, spočívá hlavně v lesnické legislativě. Nástup centrální regulace lesnictví sahá až do 18. století, kdy evropské státy musely čelit akutnímu nedostatku dřeva. Logickým východiskem z této svízelné situace byl právě nástup intenzivního lesnictví, jež bylo široce podporováno a postupně k němu byly přinuceni i ti vlastníci, kteří o tento typ hospodaření nestály. [7]
Vzhledem k tomu, že se pasečné hospodaření odpočátku vyvíjelo na velkých panských lesích, bylo charakteristické centrálním plánováním, detailním mapováním a pečlivou evidencí, což jej činilo vhodným i pro státní regulaci. Lesy věkových tříd, kdy na každé ploše rostl jen jeden druh stromu o daném stáří, byl navíc velmi přehledný a pasečně obhospodařované lesy byly i z těchto důvodů silně preferovány regulatorními orgány. [7]
Proces přeměny lesů z řídkých otevřených porostů na porosty hustě zapojené, trvající již tři století, tak byl usměrňován nejen ekonomickými podmínkami ale též legislativním tlakem. Stát prostřednictvím zákonů, vyhlášek a lesních úřadů po vlastnících lesa nekompromisně vyžadoval pasečné hospodaření, zatímco jiné formy hospodaření postavil de facto mimo zákon. Tato situace trvá v zásadě dodnes, kdy je lesnictví regulováno lesním zákonem spolu s navazujícími vyhláškami. [7]
Lesní zákon například zakazuje mýtit porosty mladší 80-ti let, což znemožňuje pěstování pařezin. Zákon rovněž nařizuje zalesnit každou mýtinu do 2 let od vykácení a to v hustotě mnoha tisíc kusů semenáčků na hektar, což zase brání v zakládání řídkých pastevních lesů. Zákon také výslovně zakazuje snižovat stupeň zakmenění, což znamená, že se lesní porost nesmí prořeďovat. Je zřejmé, že takováto pravidla efektivně blokují jakoukoli snahu o pěstování či ochranu světlých lesů a vynucují si přeměnu zbylých otevřených lesů na lesy hustě zapojené. [9]
Z těchto důvodů musely z naší krajiny zmizet i rozvolněné okraje lesů, které byly ještě za první republiky běžné a představovaly důležitý rezervoár bioty světlých lesů. Avšak zatímco z pozemků určených k zemědělskému využití byly stromy systematicky odstraňovány, aby nepřekážely zemědělské technice, pozemky prohlášené za les byly povinně zalesňovány. Tak vznikla ona ostrá hranice mezi lesním a nelesním prostředím, kterou již dnes považujeme za normální, ale která zpečetila osud ekosystémů světlých lesů na většině míst naší republiky. [7]
K soumraku světlých lesů nicméně přispěla i skutečnost, že sami ochránci přírody dlouho považovali světlé lesy za porosty zdegradované lidskou činností a neuvědomovali si jejich mimořádnou ekologickou hodnotu. A tak se lesní světliny donedávna zalesňovaly dokonce i v přírodních rezervacích a národních parcích v domění, že se tím les přibližuje své přirozené podobě. Poslední zbytky světlých lesů se tak dochovaly spíše ve vojenských prostorech, kde les prosvětlují časté požáry od dělostřeleckých granátů nebo v oborách, kde se lesní světliny záměrně udržovaly kvůli pastvě vysokého počtu zvěře. [1]
Ale i dnes, kdy je ekologický význam světlých lesů dobře známý, narážejí snahy o jejich obnovu na ohromné překážky. Obzvláště problematické je to, že se lesní zákon vztahuje i na nejpřísněji chráněné oblasti včetně národních parků, CHKO či přírodních rezervací. Odchylně od lesního zákona lze postupovat pouze na základě výjimky od ministerstva životního prostředí, které ji uděluje na základě schváleného plánu péče (CHKO, přírodní rezervace) či zásad péče (národní parky). Princip je tedy zcela opačný, než by se dalo předpokládat, což vede k obrovským byrokratickým překážkám. V případě CHKO a maloplošných chráněných území musí navíc ochrana přírody platit lesním podnikům kompenzaci za snížení zisků či zvýšení nákladů oproti konvenčnímu způsobu hospodaření, což vede k tomu, že se tyto kroky vyžadují od podniků jen v nejnutnějších případech. [9]
Vzhledem k tomu, že hlavním cílem závazných ustanovení lesního zákona i návazných vyhlášek je zajištění maximální možné produkce dřeva na jednotku plochy, znamená to, že lesnická legislativa dodnes reaguje na akutní nedostatek dřeva, který kdysi dávno společnost soužil. A to navzdory tomu, že tento kritický nedostatek dřeva byl zažehnán již s nástupem uhlí a koksu v 19. století. Vývoj lehkých kovových slitin, plastů a kompozitů ve 20. století pak umožnil nahradit dřevo i jako konstrukční materiál. Přesto si lesnická komunita prosadila zachování všech regulatorních pravidel, přičemž snahy o jejich rozvolnění dodnes narážejí na tuhý odpor konzervativních lesníků, kterých je stále většina a jež mají na formování legislativy rozhodující vliv. Osud světlých lesů tak bude do značné míry záviset na výsledku politických bojů mezi ochranou přírody a konvenčním lesnictvím o budoucí podobu lesnické legislativy. [4]
Kobří efekt
“Kdysi dávno prý v indickém Dillí žilo velké množství kober. Britská koloniální správa ve snaze zredukovat jejich počet se rozhodla za každou zabitou kobru vyplácet odměnu, avšak podnikaví Indové začali kobry chovat a za jejich zabití si nechávali platit. Když to vláda zjistila, program ukončila a chovatelé kober vypustili bezcenné hady na svobodu. Výsledkem této politiky tak byl výrazný nárůst kobří populace ve městě.”
Kůrovcové světliny
V souvislosti s problematikou světlých lesů je třeba zmínit, že v posledních deseti letech těchto otevřených lesních porostů opět výrazně přibylo. Nikoli zásluhou ochrany přírody, ale v důsledku nedávné kůrovcové kalamity. Těžba napadených a uschlých stromů lesní porosty silně proředila, což vedlo ke vzniku velkého počtu lesních světlin parkovitého charakteru. Tato nezamýšlená obnova světlých lesů byla rychle následována vzestupem biodiverzity, kdy se na kůrovcové světliny rozšířilo ohromné množství druhů rostlin a živočichů včetně mnoha ohrožených či ubývajících druhů. [10]
Na kůrovcových světlinách se tak objevili vzácní brouci jako je potemník, pýchavkovník červcový, kornatec drobný a mnoho dalších, přičemž obzvláště početná byla společenstva vázaná na osluněné mrtvé dřevo. Nalezena zde byla také třetina všech našich denních motýlů včetně vzácných druhů jako je přástevník medvědí či bourovec trávový. Kůrovcová kalamita, jež se zpočátku jevila jako pohroma pro české lesy, tak může být ze zpětného pohledu vnímána spíše jako přírodou vynucený ozdravný proces, který mnoha ohroženým druhům pomohl. [10]
Na druhou stranu je však třeba říci, že druhy vyskytující se na kůrovcových světlinách, představují stále jen malou část z pestrých společenstev, obývajících zbytky původních světlých lesů. Důvodem je hlavně skutečnost, že většina druhů nedokáže překonat bariéry v podobě hustě zapojených lesů či zemědělské půdy, které nově vytvořené světliny oddělují od zbytků starých otevřených lesů. Dalším problémem je pak nedostatek starých stromů na kůrovcových porostech, což by se časem zlepšilo, kdyby se kůrovcové světliny nechaly zestárnout. Platná lesnická legislativa však nutí lesní podniky k tomu, aby řídké lesy hustě osázely semenáčky a přeměnily je zpět na lesy zapojené. Nárůst rozlohy světlých lesů je tak pravděpodobně jen dočasným jevem, ačkoli stát se může ještě ledacos. [10]
Zdroje
[1] ČÍŽEK, L., et al. Metodika péče o druhově bohaté (světlé) lesy. Certifikovaná metodika. České Budějovice, Biologické centrum AV ČR, Entomologický ústav, 2016.
[2] BOND, William J. Open ecosystems: ecology and evolution beyond the forest edge. Oxford University Press, 2019.
[3] KIRBY, Keith J.; WATKINS, Charles (ed.). The ecological history of European forests. 1998.
[4] SVOBODA, Pravdomil. Křivoklátské lesy: dějiny jejich dřevin a porostů. Sumptibus societatis" Kruh mladých českých botaniků", 1943.
[5] DUBY, Georges. The early growth of the European economy: Warriors and peasants from the seventh to the twelfth century. Cornell University Press, 1974.
[6] CIPOLLA, Carlo M. Before the industrial revolution: European society and economy 1000-1700. Routledge, 2004.
[7] ROTTER, Pavel a PURCHART, Luboš (ed.). Ekologie lesa: jak se les mění a funguje. Vydání: první. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2023. ISBN 978-80-7509-926-6.
[8] NEUHÖFEROVÁ, Pavla (ed.). Historie a vývoj lesů v českých zemích: sborník referátů : Srní 17.10.-18.10. 2006 = Forest history and development in the Czech countries. Praha : Národní zemědělské muzeum ;, 2006. ISBN 80-213-1536-9.
[9] Zákon č. 289/1995 Sb. Online. Zakonyprolidi.cz. 2024. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1995-289 . [cit. 2025-05-17].
[10] VRBA, Pavel, et al. Bark beetle outbreak and biodiversity in commercial spruce plantations: Responses of four model groups. Forest Ecology and Management, 2024, 555: 121700.
Autor článku: Vítězslav Lamač lamac@prostorprirode.cz
Zveřejněno: 9.5.2025